logo
išči
išči tudi po celotnem besedilu
Epošta:
Geslo:
Prijava
Vaša knjižna polica je prazna.
   
 
Paní Judita
Avtor(ji): Cankar, Ivan (avtor) / Měrka, Vojtěch (prevajalec)
Vir: Knjige
Izvor: Narodna in univerzitetna knjižnica

0 / 0
64086
Ivan Cankar
Pani Judita
IVAN CANKAR
P A N I J U D I T A
7
Ze slovinštiny preložil Dr. V O J T £ C H M £ R K A
Nakladatel J. F. BUČEK v Prostžjovž. Natiskl Fr. Obzina ve Vvškovč
64686
030018812
P R E D M L UVA
Budu vam vvpravovafi o živofe, jednani a nazorech krasnč a dobre pani Judity. Avsak, drive nežli začnu, je potrebi porozpraveti o nžkfere jinč veci.
Stalo se, že vkročil do ctnosrneho domu slovinske poesie neslušny človek, na pfivetivy pozdrav plivl na muj kabaf a odešel rychle po zaprašeni ceste mo­to, aby ho nekdo v pravem čase nechytil za uši. Čim jsem zarmoutil toho hocha? Ach, nevinne jeste ni-koho neobesili; nebyl-li to zlosyn, aspoii v svčm mladi jablka klatil. Nepfivetivy hoch, jenž mne kabat pošpinil, zblaznil se nad m^m hrichem; a pfece jsem si zasloužil te zrejme pohany a pravdu mel, když mne tenkym svym hlasem rozkazoval, abych vzal šidla a kopyta a zanechal čistehochramuslovinskeliteratury.
Muj hrich byl veliky omyl, jejž jsem ze strachu zpo~ zoroval tak pozde, skoro již pfiliš pozde. Dlouhou fadu let vypravoval jsem vam vesele i smutne uda-losti, pel o bide a trpkosti tohoto života a zdalo se mne, že je to umenf. Myslil jsem take, že jest svet takovy, jak ja jej vidim, a že ja mam pravdu a v ne­čem dokonce jsem čist, jsou-li me brejle, ze života neveselych zkušenosti zhotovene, tak kalne. Nebot' zdalo se mne dale, že podminkou všeho umeni je u-melcuv život a z toho života zrozena zvlaštnost jeho oči. Predmet je tyž, a kdyby se d/vali všickni lide stejne, zrodila by zeme jen jedineho velikeho umelce a žadneho již za nim. A konečne se mne zdalo, že jsou všechny ty veci znamy již dokonce na Pasekach a že by delal zbytečnou praci, kdo by mluvil dnes lidem o „Novem spisovani."
5
Mylil jsem se; tento hoch mne vysvStlil, že jsem se mylil. Poslouchati je treba, moji drazf, jak v našich krajich spisovni lide mluvi o umeni. Na vefejnem trhu, v prifomnosti lidi, ne že by jim nekdo blaho-sklonne radii: „Mluv, komu je dan dar jazyka!" — Tak mluvi: Neni hlavnf veci umelecke dilo — ume-lecke dilo!... Rozumife?... Spiše je ffeba, aby bylo take umelecke dilo — no, čeho jeste? Jeste mnoho ji-neho, 61 Umelcum se ani nesni, jak duležife jsou je-jich povinnosfi a jak velika je jejich zodpovednost pred Bohem a pred lidmi. Kdyby si to tak umelec, lehkomyslny človek, jaky je, jen trochu uvedomil — devetkrat by se rozmyslil, drive nežli by nesl sve srdce na prodej...
Sedela žena na trhu, flusta a poctiva žena; prodd-vala vejce a neudelala nikomu nic zleho. Jde mimo pan, veliky a važny pan, v černem kabate. A zastavi se pred ženou. „Zač", pravi, „zač jsou vejce, marko?"
— „Zač budou?" pfivetive odpovi žena. „Čfyfi za deseti" — »Nejsou draha a vskutku, matko, krasna vejce jsou to, tak vhodna žaludku jako take pf ijemna chuti!" A vezme vejce, poklepe tenkym nožikem tu, poklepe tam, priloži k ustum a vypije. Važna je jeho tvaf. „Vejce je takove, jake ma byti vejce. Avšak, matko, byla jste na velikonoce u zpovedi?" — „Kaž-dy mesic, pane, take u pfijimani!" — „Krasne je to a prospešne. Avšak povezte mne, jak vychovavate svč deti?" — »Nemam deti, pane, prominte!" — „Ješte snadno mužete miti! A proč prodavate vejce? Z pouhž lakotnosfi?" — „Zisku neni velikeho, pane!"
— „Avšak povezte mne, matko, jaka je slepiče, jež snesla ta vejce?" — „Pekna slepiče je to, pane, a ni­komu nic zlčho neudelala." — ,Jake barvy?" — „Hnč-da slepička, pekne kropenata." — „Povahy?" —
»Skromna slepičkaj flusfa a plačha." — „Jaka jest jeji moralka?" — „Stydliva slepička je to, pane!" — „Ted mne vsak feknete, matko, jaky je ten kohout?"
— „Statny kohout, pyšny a silny!"— „Jeho moralka?"
— „Jaky je již kohout. Moralky mnoho nema..." — „Co?" lekl se ted' pan a rozhneval se. „Tak mluvite o kohoutech a o moralce ? Vejce, jež prodavate, jsou dobra vejce, tak vhodna žaludku jako tčž pnjemna chuti. Avšak kohout je nemoralni! A ja vam pravim, matko: kdo pohoršuje jednoho z maličkych, fomu bylo by lepe, aby povesili mlynsky kamen na siji a potopili ho do hlubin mofskych! A všeho do času!"
— Tak se rozhneval pan a šel svou cestou... Neni dosti, že je umelecke dilo — umelecke dilo
takč potrebuje, aby slepička byla moralni.
Nač by človek jeste mnoho mluvil? Požaduji-li toho lide, kdo by se jim vzpouzel ? Maji uplnou prav­du. Pravi, že pri umeleckem dile umeni je vedlejši vec, hlavni je dobry umysl a moralni sloh. Neni-li toho, jest nutno vyhoditi pfes prah umelecke dilo s umelcem zaroven. A že umelecke dilo neni stvore-no pro ^ospele lidi, umeni dychtive, spiše — pro koho? Cert vi, pro nejaky tak zvany narod, jenž o-všem knih nekupuje ani jich nečte, avšak pfes to je mlčenlivym a pfisnym soudcem umeni a jeste mno-hych jinych veci. Ten narod je veliky chytrak. Sam nikdy nepromluvi, človek ho nevidi, sotvaže jej citi. Obhajcu vsak ma veliky počet, svedomitych a ohni-vych obhajcu.Dlouhym anemluvnym pohledem pro-hliži si obhajce umelecke dilo, zakyva hlavou na pravo, zakyva na levo a zdvihne ukazovak. „Co se mne tyče, reki bych, že je umelecke dilo opravdu u-mčleckym dilem.Pfijemnčfvarema štavnate obsahem. Avšak co tomu fekne narod? To neni pro naš narod.
7
Naš narod neposkvrneny, jak je..." A dlouhe kaza-ni.Zahanben odejde umelec a jeho nemoralka s nim.. Co ješfe chce narod? Nadšeni pro vše, co je krasne a dobrč na svete. Nikdy jsem jeste nezpozoroval, že by se byl narod roznecoval, aneb že by cftil fouhu po nadšeni; ležf jako pobožna klada; avšak jestli ho umelec neroznecuje, ihned zadupe nohama. Nohama svych obhajcu. „Kde pak je nadšeni? Budeš nadšen, aneb ne?..Ceho si preje jeste? Poučeni si preje. Je ovšem pravda, že poučeni naprosto nic neni dych-tiv a že by mu, jak se ukaže, take nic neprospelo. Avšak povinnosti umelcovou je, aby poučoval, aby prodaval moralku ve velkem i malčm a aby byl po~ rad v nadšenf, jako kobylka na slunci...
Tazal by se obyČejny človek, proč nenaridi narod knezi, aby mu kydal hnuj ve všedni dny a zamefal cesty v soboty. Ten obyčejny človek by se tazal zby-fečne. Pred sedmnacfi lefy otazal se na to Prešeren, avšak ješfe podnes nedostal odpovedi a myslim, žeji ani nikdy nedosfane. Stalo se to ubožaku nejak^mu za nim: neuvedomil si, v kterem jazyku a pro koho zpiva. To byl jeho osud a jeho fragickd provineni. Nemohl porozumeti, že je treba poučeni misto idei, kostelni moralky misto um eleckč, nadšeni misto prav-dy. Jedin^, co jeste vedel a co jeho vnukum je jeste dobre znamo, bylo, že je prede všim potrebi biče...
Nazory naroda a jeho mluvčich pronikaji vždy v#-še.Velika čdst umelcu již poznala, že v umeni je umeni jen vedlejši veci. Mezi nimi jsou take nekferi, jež jsem nekdy srdečne miloval. No, Buh jim udeli vznesene stari! Ted jedi bil^ chleb narodni vdečnosfi i jinych pozemskych dobrot. Zlč časy jsou a kdo by zazlival človeku, hreje-li se za feploupeci, misto aby stal ven-ku v dešti a vichru...
8
Se mnou ovsem je fo neco jineho a fo je, co jsem chtel ffci. Priliš pozde prišlo poznani; ach, naprosto je nemožne, abych se obratil na pravou cesfu. Člo­vek, jenž ma za sebou mnoho hodin chuze, nevrati sepofčže ceste, ponevadž zapomnil fabaferku doma.
Nejdfive, co se tyče moralky. Reknu zprfma, již od časne mladosti mnoho jsem se s ni netrapil. Pri-čina je velmi zavažna. Lide, kteri plnili me mladi hnusem a utrpenim, dokud nenaplnili ho po okraj, byli všickni neobyčejne moralni. Velikymi pismeny psali do mčho srdce, že je vznesena moralka, ta mo-ralka fotiž, jež je tak chlubne zkrašlena v tluste tvdri, jest jen slušne cizi slovo pro duševni spinu. Nikdy mne neklamal zbožny pohled; již tenkrate jsem videl chladnou zlobu v nem. Aletanezatlačila foho dojmu, spiše vryla jej ješfe hloubeji. Profo nyni ma se vec fak, že vyhnu se moralnimu človeku ve velikem kru­hu a že jsem od srdce vesel, vezme-li na mne kamen a mrštf jim po mne. Jeho nepfatelsfvi je znameni, že nejsem z jeho sorfy. Jak pak je fo s poučenim? Take v tom ohledu zabfedl jsem již pfiliš hluboko, takže nemohu již nazpef. Vskutku ne. Bojim se velmi, že by mne lidč ani nevefili, kdybych jim začal kazati poučeni z kafechismu. Nikdy, ach nikdy mne nebu-de ctiti školni mladež. Takč narod, muj mily narod nikdy mne nebude zvati svym učitelem. Stalo se jen jedenkrafe v tom mim nekazafelskem živofe — bi\6 svžf^lko v šeru mč trpkosti — že jsem se slušnym v^sledkem prodal prospešne a velmi ctnostne po­učeni. Tam kdesi žije človek, jenž ma pfijemny zvyk, že ustavične chvali, vše napofad a s fakovym nad-šenim, že nekdy ani knihy se nemuže dočkati a pgje ji sldvu, dfive nežli ji četi. Svedomity hoch to je, dobry hoch a skoro tklive je, jak se mu zalesknou
9
oči a jak vesele zVola, když prečtetragicky odstaVec: „Ach, jaky humorl Jaky nedostižny humor!..." Na-psal jsem jednou:
Mladine največja lepota je fa:
ponižnost, nedolžnost pa žlahfnost srca —*
a svedomity, dobry hoch se velmi zaradoval a ozna-mil svetu: „Ojake opravdive poučeni 1 Jak krasni po­učeni! Abych zrovna reki, jak prospešne poučeni!"... A jeste to poučeni nebylo ani me, spiše ukradl jsem je pobožnemu panu. Neco v tom pfece je; človek ma prijemnč vedomi, že jeho prace nebyla uplne marna. Nebot' rozširovani prospešnych poučeni je vec Bohu liba, rozhodne Bohu libejši nežli umeni. Jen jeden-krate to bylo, sladka vzpominka žije v mera srdci...
S nadšenim nad to neni docela nic. Vzpominam si z davnych, krasnych dob, že stvoril jsem basen, jež začala ohnivym veršem :
Do boje, do boje za narod svuj!
Mluvnice nemela vsak mnoho užitku, avšak za to bylo tam nadšeni o tolik vice. Vubec jsem zpozoro-val, že neni ve svete zarytejšich nepfatel, než jsou nadšeni a mluvnice. Od tech dob se muj sloh velmi zlepšil a tak nadšeni vybledlo. Avšak je pravda: po te jednč ctnosti je mne teskno. Jako pestrym sklem hledi mlad^ oči a hromada hnoje leskne se ve ster^ch pestrych paprscich. Již stoji za tvymi zady vysoky stm, vyrazi ti sklo z ruky a v tiche hruze up?ene hledi oči...
A konečne jeste klidne a pfivetive slovo. Tšm, ktefi žadaji od umelcu, aby na ukor umeni ohliželi se na
* Mladf nejvžtši krasa je ta: pokora, nevinnosf, šlechetnosf srdce —
lO
tak zvanou moralku, aby narod poučovali a vycho^ vavali, aby jej roznecovali nevim pro co všechno a takofka jej (jak se vyjadfuji jeho mluvči slohove ka-taralni) „zdvihali ke krasnč a šlechetne vyšine", tem lidem — kof inek, jenž jediny roste jen v našich jinak tak neiirodnych krajich — je treba vysvetliti, že je ta žadost, slušne-li se vyjadf im, nejvetšf nestydatost. Proč? Vy sami jste stiskli narod tak hluboko, že je
v kaluži až po krk; sami jste se namahali dlouha leta a desitileti v potu tvafe, abyste vychovali v narodŠ surovost a sveho učelu konečne jste ve velike mire do-sahli; sami jste se starali slovem i prikladem, žeje dnes liplne neschopen každeho nadšeni — a ted žadate, aby zlepšil umelec, co vedome a umyslne zavinili zišfni vudci a učitele naroda ? Saframente, neni-li to nestydatost! Zhanobil padouch dite a ted je žarlivy. Konečne - nic se nebojte! Umenim naroda nikdo nepohorši. To by bylo možne pred nekolika desiti-letimi; ted vsak vašim prospešnym usilim již tak po-kročil, že je mu umeni cizi. Chce-li opravdovy ume­lec mluviti s narodem, musi mluviti jazykem, jimž ve sv^m srdci pohrda. Tak se stalo, že dnes umelec a narod již si nerozumeji... A ted pribijim druhou ne-stydatost! Ponevadž narod zustal tam, kde byl již pred padesati lety a ponevadž zasluhou svych vzne-šenych vudcu zabofil se jeste o dobrych par sahu hloubeji, zadaj i lidč,vaby civel takč umelec v Jame nad Dobruši aneb v Cernem pf ikopu. Ponevadž mlu-
vi a mysli narod vždy pasekafšteji, bud vždy pase-kafštejši i umelec. Vždyt' je již skoro bajka, že byl nčkdy Prešeren1 popularni a brzy již Jurčičovi2 ne-
1 France Prešeren (1800—1849), nejvčtši slovinsky basnik; 8 Josip Jurčič (1844—1881) založil pravou belletrii, napsal ro­manj' a povidkv: Sosedov sin, Doktor Zober, Cvet in sad, atd.
i i
budou rozumeti. Pročež nazpef k Janezu Ciglaro-vi!s...
Jsem již pfiliš star, nemohu nazpet. Tak odevzda-vam tu knihu bez zvlašfni radosti a take bez bazne. Napsal jsem již mnoho dokonalejšiho; jednou, neni tomu davno, vvtvofil jsem umelecke dilo, nad nimž jsem se radoval a byl jsem hrdy na ne. Čiste bylo svou ideou a zdalo se mne, že by se pri nem neza-rdel ani sam stydlivy Alois, i kdyby ho bolestne šti— pali. Stalo se jinak: koktali v rozpacich dokoncelide, ktefi nesoudi umeni podle katechismu. Co jsem jim učinil, co mne vyčifali? Vyčifali mne, že jsem vytvo-fil umelecke dilo. Že jsem namaloval na obraze sva-feho pod žhouci zlatou gloriolou pfiliš femny plašf. A zapomneli, že by gloriola nebyla svetla, kdyby ne-byl plast'femny; a že by fvar, dfive poloskryfa v maf-ne zlatem šeru, zbledla v sedem, prazdnem svetle všedniho dne... To prazdnč svetlo chtčji, toho jim vsak nemohu dati. Protož bez radosti... Pfijde člo-vžk k pfifeli; rodila se mu v srdci slova, kfera musi vyslovifi.Apfece vi určitč, že mu pfffelodpovi: „Proč mne to vypravuješ? Nebylo toho treba..." Bez ra­dosti. .. Možna mne take odpovi: „Neni pravda, co mne vvpravuješ.'" Človek vi vsak určif e a cif i v svem srdci, že mluvil pravdu... Pročež take bez bazne...
A ted k veci.
O pani Judite proste feknu, žeje fo velmi šlechefna a krasna pani. S veselym femef s tklivym srdcem vzpominam na fy hodiny, jež jsem prožil v jeji spo-lečnosti. Malo večeru tak čiste, nezkalenč radosti mne udelil život... Tichy soumrak byl ve svetnici, okna byla zastfena a jen lizkou skulinou svifil tenk^ papr-
3 Janez Ciglar (1792—1869) napsal prvni slovinsky romAn: Sve­tin ali sreča v nesreči. Basnž nemaji ceny. P. pJekl.
12
sek večerniho slunce; chvel se nad srolem, mezi na­mi, jako svetla pfehrada, andeluv meč; a nikdv ma ruka nesahla za nej...
Lezel jsem na lehatku, hlavu opfenou do dlane, oči polosevfene; opojne pfijemne mne bylo, jako Romeu v tom sneni, když myslil, že je cisafem. Nekdy sklonila se pani Judita nad sful a naplnila mne polo-vyprazdneny šaleček horkym čajem. Když se sklo­nila, zazafily jejf vlasy ve večernim paprsku a na oči položily se dlouhe temne fasy. Tehdy se take nezne-pokojilo me srdce, ačkoliv byly jeji bilč lokty liplne blizko a zaleskl se nade mnou jejiobnaženy krk.Ne-mohl bych se dotknouti tech drobnych prstičku dychfivou rukou, nečisfymi rty. Nebot'na uzkč, hlad-kiž čelo, do dulku v lfcich, na vesele červene rty na-psala nevinnost sve znameni. Již pri nejslušnejši myš-lence musil bych se vyhnouti tomu pohledu jejich jasnych, hnedych oči... Č), nikdy nelehl sfin na fy nesrovnatelne sladke hodiny, Buh bdel nad nami...
Kdo vezme do ruky tuto knihu, nechf považi, že je zrozena ze svatych chvil, plnych ticheho, nesko-naleho šfesti. Z okamžiku, kdy se človek vyprostize všech živofnich trampof, všech lži a všeho zla a je v srdci jen pouha" pravda a dobrota... Mekkym, po-nekud jednotvarnym hlasem vypravovala pani Judi­ta. Nevim, snad se mne jeji udalosti zdaly važnč a zajimave z te pfičiny, že je vypravovala ona a pone-vadž je vypravovala za ticheho soumraku opojnych podzimnich večeru. Take z tč pffčiny, že ve mne vznikala pri jejich udalostech zvlašfni myšlenka, tak smutna a tak strašna, že ji nemohu pfimo vysloviti. Budiž tak, jak je, uminil jsem si, že odevzdam lidem slaby obraz, jen sfin tech večeru. Neni mne dano slovo tak opravdive a sladkč jako ji, čiste a šlechet-
13
ne, všeho obdivu hodne. Kde tenkrate, u čaje, kvefly omamne vonici ruže, ted je vsak jen par polozvad-lych, malo vonfcich listu; kde znela pisen, jasnč, o-trasajici pravdy, je vsak ted jen nemotornč, sofva srozumitelne koktani. Nebot' daleko je již ten čas; jako v mize stribrne a chvejfcf se vidim jeji tvaf; te-mef již blednou ty vesele rfy, skoro již umira šlechet-nazafetech velikych, hned^ch oči; a vztahnu-li pla-chou ruku, abych se ted v pozdnf hodine dotkl zbožne tčch drobn^ch prstičku, vzpamatuji se nahle ulekane oči a uprene hledi do tmy...
Nevidim ji již; jen nekdy, jako ve snach zjevi se mne jeji svaty obraz a zda se mne, že slyšim jeji mekk^ hlas. Okno je zastfeno; tenk^ paprsek sviti skulinou, pfes srul mezi nami, jako zlata pfehrada, andeluv meč. Me oči jsou polosev?eny, opojne, pfi-jemne je mne v srdci jako Romeu, když byl cisafem; a pani Judita vvpravuje.
evim, mela-li jsem ho opravdu rada. Avšak
dvchfive čekala jsem noci; opirala jsem se o
okno a bvla jsem smutna, že se smrakalo tak pomalu. Oknem jsem videla do zahradv; krasna a prostranna byla, sahala daleko až k vode a na druhe strane k ceste. Ohrazena byla vysoko; uzkč stezkv zanedbane, porostlč již travou, kfižily se vsemi smery ve stinech starych jabloni. Tam v koutku, liplne skry-ta v houštf a stromovi, stala nizka besidka; take be-sidka byla již polorozpadla, drevo bylo vlhke; kdy-koliv jsem tam sedela, bylo mne" lizko. V cele zahrade jsem se bala; tak tiche byly ty stare temnč jablone; nikde nebylo ani slunce, ani hlasu odnikud; človek byl liplne sam. Za zahradou šumela reka smutnž bu-blajic; kdykoliv jsem naslouchala, vždy se mne zddlo, že se nekdo topi.
Proti zahrade, v dalce, leski se ještž pahorek vše-cek v slunci. A cele" nebe bylo jeste jasne, uplne po-poledni a smalo se. „Až bude ve stinu ten pahorek", tak jsem mu poručila, „tehdy pfijdi!" A ted mne bvlo lito, že jsem tak poručila. Vzdyfbyla zahrada všech-na již temna, ani stezek by človek již nerozeznal a nikoho v ni nebylo. Stary pacholek pracoval u ohra-dy, pak vzal lopatu a šel pomalu zahradou; slyšela
'5
jsem, jak zavrel vrata. Tecfbv již snadno prišel; kdy~ by mne mel opravdu rad, prišel by tam po ceste a podival by se do zahrady a preskočil by ohradu...
„Nešla by ses trochu projit?"
Muž otevrel dvefe a stal na prahu. Neobratila jsem se; vždyt'jsem ho videla mnohokrat.
„Zavfi dvefe!" fekla jsem mu. „Chceš, abych se nastudila?"
Zavrel dvefe a šel.
Tenkrat jsem si pomyslila: „Co to praviš? Což to neni hfich?" Nahle se mne zmocnila velika, uplne nova radost; jako by mne nekdo nežne pohladil, tak sladce mne to pfeletelo telem. Hledte, jeste nikdy jsem na to nemyslila! Jen proto bylo me tak dobfe a mekce u srdce, že jsem ho mela rada, toho chlapce a protože byl mlad, zamilovan a nerozumny. Tedvše je novy život, nova nesmirna sladkost: hled.tak pod-vad/š svčho muze, jenž se o tebe stara... jenž raa te tak rad... jenž ti tak duvefuje... a vše...! Temef mile mne bylo v srdci a zaslzela jsem; když si vzpo-minam, byl to nejkrasnejši okamžik v mera živote... Ach, jak pomalu umiralo to nejapne slunce!...
Tak mlada jsem tehdy byla, pane, tak mlada! Již rok jsem byla provdana, ale ma tvaf byla jeste jako pomlazka, všechna detska a vlasy jsem nosila ve dvou copech, jež mne visely po zadech k boktim; na čele a na spancich byly m^ kadefe tak umelecky rozcu-chany, jako by je rozval vitr. Stala jsem nekdy pfed zrcadlem a nemohla jsem odtamtud a smala jsem se svemu učesu, svym nerozumnym očim, svym dulkum ve tvafi a vsemu svčmu životu, jenž byl tenkrat tak krasny a pfijemny... Toho večera nechtelo se smra-kati; svitilna visela na nebi a nebylo nikoho, kdo by ji zhasil...
Hoch, kfereho jsem mela fehdy rada, jmenoval se Franfišek a nebyl jeste dlouho v naši krajine. Prijel ke sfryci farari na prazdniny. Krasny hoch to byl, vysoky a šfihly, jen vousu jeste nemel. Oči jeho byly takove snive, klidnč a nevinne ... zda se mne, že je­ste nikdy do tč doby nepolibil ženy... Vždyt' ne-mluvil ani z vlašte krasne a take ne zvlašte duchaplne; uplne se zajikal a zmlkl plaše, když se mne podival do oči. Ale bylo v nem a takč v jeho slovich jako stiny nejakčho jineho života ... jenž je tam daleko... a na kfery pofad myslime ... Sedela jsem nekdy na balkone; videla jsem cele mestečko, tež male bilč vesnice mezi chlumy a kosteh/ na pahorcich splyva-jici s hvozdy na obzoru. Hledela jsem, tak smutne mne bylo v srdci, Buh vi proč. Človek by rad nekam, diva se a pfemyšli a sam nevi kam. A tehdy je dobre, když pfijde nekdo a stiskne človeku ruku a nepro-mluvi slova ... Proto jsem ho mela rada...
Tech lidi, již tam byli, jsem nemilovala. Nemiluji lidi, kfefi jsou jako — slabikar. Človek obraci listy a nikde se nezastavi: to vše již četi. Stranka za stran-kou jsou sfejne a vše je stejne nudne. Lide mne tčž nemeli radi. Mluvili s pohrdanim o mč moralce ... a fenkrafe, pane, nebylo toho opravdu potrebi.. . Nebyla jim vhod ma tvaf, ponevadž byla pfiliš vese­la ; muj odev, muj dčes, muj hovor... vše jim bylo cizi a proto tež nemoralni. Byli moralni, ponevadž uči knihy, že všechen narod je moralni... Ach, do-bytek 1... Jinak hodni a pactivi lide ... obzvlašte když je človek vidi v nedeli, jak jdou na mši a slunce sviti... Rodi se, žiji a umiraji; ani se na ne nehne-vame, ani jich nechvalime... Moralni jsou pro lenosf. Co jest jim cizi, je nemoralni, ponevadž je fo znepo-kojuje v jejich tuposfi... A pfece musi miti jeste neco
17
v srdci... odtud ten strach, nenavist k nemoralce. Ne, neni možno, aby bylo na svete srdce, v nemž by již umrelo vše touženi... Každy tyden byla jsem s mužem v hostinci. Tam v hostinske svetnici byla vy-brana lepši společnost. Ženy byly vefšinou putičky; mladši stydlive podle rozkazu, nudne jako česnek, starši kfiklounky a tlučhuby; odeny byly všechny ustavične nevkusne, podle m6dy, jež nebyla ani Ion­ska ani letošni a vubec ne krestanska. Mužšti... Tak tam byl adjunkf, podpisoval se Florin, zavality, neo-bratny jako feznik.Vousy mel namaštene a natočene, vlasy krasne na poutec rozčesany, všecken jak se sluši. A zvlašte ohIecll~Iisepostranne:pohledem svle-kal človeka. A krome toho, nebyl-li blizko, zamlaskal jazykem a luski palcem a ukazovačkem. V rozhovoru byl prazdn^ jako fezanka; nikdy nevyslovil nesluš-neho slova, ani se nepokusil pfiblfžiti se ke mnč; avšak jen jedina jeho myšlenka, zda se mne, byla nečistejši, nežli sklad veselych knih... A notar — starec s takovou plnou, hladkou a jasnou tvari, že človek vždy si vzpomnel na neco špinaveho, po-hledl-li na neho. Oči mel hluboko v tuku a neustale se mihaly na pravo, na levo. Premeri mne od pafy až k hlave, naprosto pomalu. „Hm!" Pak feprve mne pozdravi se sladkym usmčvem. A takč jemu jeste nikdy nenapadlo, aby mne aspon ruku stiski.,. Uči-tel tam byl, ktereho meli velmi radi, protože byl z nich nejvetši opilec a v rozhovoru byl nejchlupatejši. Byly-li ženy ve společnosfi, mlčel tupe a nemluvne; nekdy se ohlčdl potaji na me boky, ihned vsak sklo-pil oči a zakašlal, podivala-li jsem se na neho... Tak jsme sedeli nekdy do pulnoci. Muzi pili, ženy pomlou-valy. Jediny duchaplny človek ve společnosti byl ne-jaky soudni praktikant: džlal rukama zajička na ste-
18
ne... O polifice, o umeni? Vubec — o živote? Ne, ani slova. Nepravim, že velice rada hovofim o poli-tice a o umeni, avšak aspon zdanlive jest treba člo­veku starati se o neco; živočich se uklidni, zdfimne frochu, prsa si oddechnou a zda se človeku, jako by vvstoupil z femnejšiho udoli... Vzdvt' je pfijemnč pomlouvafi a fakč ja pomlouvam rada — jak pak by človek nepomlouval v takovem hnizde? Když již souseda celeho svlčkl a proklepal — což je fo možno znovu od počatku a pofad tak dokola? Ach, neroz-umim tomu, proč jsou tam všechny tvare tak mrzute" a zlomyslne! Jak se ma človek vysvoboditi, kam ma uteci, když nikde neni utočišfe? Kam maufeci, když ho neni ani v srdci! Jako osel, jenž fahne vodu z ci-sferny: ustavične v kruhu, bez konce. A ponenahlu duše umira ... Nemela jsem jich rada tech lidi, ale nekdy mne jich bylo hluboko v srdci lito. Ten adjunkt a nota?, všichni, kfefi již nevzpominali na fouhy sve mladosti, ti všichni — kam chteli se svou touhou? Proč žije touha v srdci, neumf e, fouha po krase anebo po spine, jakkoliv .. .Vše zusfalo v tele a hryzlo tam, rostlo, rozlilo se v krvi, do všech myšlenek a snu. Zevne bylo ffeba, aby byli slušni a takč nebylo pfi-ležifosfi pro neslušnosf; za fo vsak uvnitf bvlo vše rozežrano a shnile, že jim smrdelo z list. Ano, fo jest jadro moudrosti: narod je mravn^, ponevadž neni pfiležitosti... Tady, v tech zbožnych krajich, daleko od života a jeho pokušeni, je kolčbka sprosfych anek­dot. Tam, na one sfrane hor, kam touži srdce, tam, ponevadž je život veselejši a pesffejši, rozleva se du-chaplnosf do jinych proudu. Ach, je ffeba hfešiti. A neni-li možno hfešiti skutkem, zustava ješfe myšlenka a slovo ... Dostala jsem jednou dopis tak špinavy, že by ani samemu Casanovovi neco fakovčho nena-
1Q
padlo. A stalo se, že jsem poznala rukopis. Psal jej človžk, plach^ urednik, jenž jinak bleptal a byl uplne slušny a poctivy hoch. Jak to? Mučil se o samote, ubožak, a snil snad dokonce o krase, jemu sofva srozumifelne, o krase nemoralni; ale pfemohl se a nesnil již o krase, zusfal moralni a vychrlil blato. Take on byl dil naroda, naroda neporuŠenčho ...
Zapadla do našeho kraje společnosf pofulnych ne-meckych komedianfu. Muž, starši, polooholeny, pro-tivny človčk v obnošenčm odevu a dvž ženy. Utabo-fili se v hostinci, jenž byl toho večera naplnen. Takč my dva, muj muž a ja, byli jsme tam. Sedčlijsme zrovna u jevište posfavenčho v koute u okna, tak že se neobratna tanečnice nekdy dofkla mčho učesu. Již velmi zahy byly obsazeny všechny sfoly a lide se do­konce tlačili i mezi dvermi. Vystoupily ženy. Obe dve predčasne zesfarle, vpadlč skrane silne nabarvene, zapadlč oči; ruce nahž do ramen, tez dlouhy krk byl obnažen hluboko ke kostnaf^m napudrovan^m pr-siim; obe dvš mely velmi kratke sukničky, sotvaže boky byly prikryty; nepekne rostlč kobyli nohy v kfiklav^ch rudych trikofech. Usmaly se ztrnule širo­kimi, tenkymi rty, pohlčdly svetnici, po tvafich, zdvihly sukne a produkce začala. Zpivaly, že to bylo hruza, nudny nemecky kuplet, hopkah/ po jevišti, zdvihaly neobrafn^ nohy, kopaly proti obecensfvu a nahle poskočily, tak že suknička vzadu zatrepetala se až k pasu. Nehledela jsem dlouho na jevište, po­nevadž mne bolel prach v očich. Ohlednu se na ad-junkta: nic nepije a všechnajeho tvaf je zmenena, bleda a opuchla. Nofaf mžika neklidnyma očima a čisti si zuby, ačkoliv jeste nevečefel. Učitel hledi u-prenč na dva pary nohou do x a fiskne rfy, když se zdvihne ruda suknička o pid vyše. Divam se, vi-
20
dim jeste jine tvafe a je mne teme? lizko. Tam se to probudilo a již uprene hledelo jim to ze zamženych oči; nic lidskeho nebylo již v tom tupe chtivem vy-razu napjatych, bezbarvych rtu. Ačkoliv dvere byly otev?eny dokoran, bylo ve svetnici stale fepleji a za-tuchleji. Neco liplne noveho, trapneho, ohyzdnčho bylo v težkem vzduchu. Pisen byla u konce, ženy si oddechly, hloupe se smaly a odešly s jevišfe. Tu za-dychlo horko ze suchych tist; hlomozily sfoly, vzta-hovaly se ruce se všech stran a ženy se smaly ohyzd-nym,p?eryvanym, kriklavym smichem; muzi se chech-tali chroptive jako ze silne stisknuteho hrdla. Byla zde p?iležitost, neočekavana, Bohem seslana a dy-chtčni,snad neuvedomSle hledajici krasy, života, roz-lilo se v kaluže ... Brzy jsem vstala, ponevadž mne bylo zle a trasla jsem se v opravdove hruze, když se mne ve dverich neobratne dotkla zapocena mužska ruka. Pomyslila jsem si:—zustanu-li tam cely večer, jeste do pulnoci? Ajestli jako ony dve—? Mnoho chvejici se sladkosti, sladce nepekne touhy bylo v te hruze; a kdyby mne byl nekdo tenkrat strčil nazpčt do svetnice, objal mne surovou zapocenou rukou, byla bych ovšem zustala ... Venku byla takova ticha noc a hvezdy svitily ... Stala jsem druhdho jitra na balkone a dole šel mimo adjunkf skličen s hlavou svešenou. »Jak jste se mel včera večer, pane adjunk-te?" — Ani se nepodival, sofvaže pozdravil. „Ach, pobavili jsme sel" Sel dale a bylo ho hanba. Ani to­lik sily ani života nebylo v nem, aby se radoval ze svčho hrichu, byl-li již tak pošpinen. Ani vdečen ne-byl, že se mu vyplnila touha, když se mu rozlila v kaluže ... Tehož večera to bylo — a opet život, tupe umirani ve večnem kruhu... Nudila jsem se. Nechtelo se mne tak umirati. Ale
21
zdalo se mne, že by to bylo snadne; že bych po-malu take ja zvykla tomu vzduchu. A zahy by i ma tvaf byla tak zlomyslna a prazdna, take muj učes by byl slušny a take mč myšlenky by se plazih/ po zemi, po všech čtyfech, čichaly by od domu k domu, jako žebracky pes a vyly by, když by se ukazal mesic na nebi. Snadno by — tu mne bylo uzko. Neco divneho, bolestneho, bylo v mem srdci, tak bolestneho — tou-ha bez cesty a bez cile. Sedela jsem na balkone a hle-dela jsem tam daleko na chlumy, na tiche krajiny — a nechfela jsem, aby mč myšlenky plazily se po všech čfyrech...
Tak, hledte, stalo se, že jsem čekala s nefrpelivym srdcem te noci. Na horach již zhasinalo slunce; jen mala žluta loučka byla tam ješfe, zrovna na vrcholku, tak mala, že by ji temef dlani prikryl. A take ta zhas-la. Večerni vanek zadychal oknem; venku bylo chlad-no a zaroseno. Zavinula jsem se do plašte a šla jsem do,zahrady.
Uplne ficho bylo v zahrade. Sla jsem podel cesty, po mokre trave, ponevadž jsem nerada slyšela svč kroky. Ohlčdla jsem se — dum byl již daleko za sfro-movim; jen široke, černe kmeny, temnč listi, vše ve stinu, klidne, neprivetive. Ani ruži nebylo v zahrade — kdyby aspofi niže tam byly... Nechtela jsem na onu stranu, k vode, abych neslyšela toho šumeni, jež bylo tak zamlklč a bolestne; a pfece jsem sklonila hlavu a poslouchala jsem, abych slyšela to zamlklč, bublajici šumeni.. .Take tam jsem se ohledla k besidce skryfč v stromovi. Tak samotna byla, ficha, jako by stala uprostf ed lesa. Buh vi, zda tam v tč besidce jed-nou neumiral človek... Proč jsem šla do zahrady za fakovč smutnč večerni hodiny! Nahle se mnezazdal takovym všednim a hloupym ten dlouhy hoch; vždyt'
TI
jsem ho nemilovala... Avšak stala jsem v zahrade a čekala a šla jsem na onu stranu k dfevenym dvefim v ohrade.
Take on čekal, stal tam a čekal, neodvažil se pre­skočiti ohrady. Pohlčdla jsem mu do tvare tak mladč, nevinnč a plachč a ihned jsem se rozveselila.
»Proč pak tam stojiš? Proč jsi nepfeskočil ohra-dy? 6l"
„Pani..."
.Co?"
„Pani Judito..." v
»O! Proč jsi mne nepsal: Draha Judifo? Srdečne milovana? Proč pak mne ruky nepolibiš?"
Podala jsem mu ruku, chytil ji neobratne obema rukama, jako žebrak kus chleba a polibilji.Na ceste, na pisku, tam u ohrady, bylo slvšefi kroky.
„Nejde nekdo, Judito?"
„Proč pak by nesel, když je tam cesta ? O, jak se bojiš, ty velik^ hochu!"
Vesli jsme do zahrady a vše kolem nas bylo v ti-chčm stinu, byla již teme? noc. Šli jsme pomalu; bylo mi tak lehce a vesele v srdci a čekala jsem, že pro-mluvi. Avšak on mlčel a jeste se neodvažil pohled-nouti mnž p?imo do tvare.
„Proč nic nemluviš ? Proč jsi p?išel ?"
„Chfel jsem ti jen rici... vždvt' je to vše hloupč... Pojdme radeji, Judito... proč..."
Koktal a stal, obratil se k odchodu. Chytila jsem ho za ruku a mela jsem ho opravdu rada, když stal p?ede mnou všecek se chveje a hledel do zeme.
»Proč chceš již odejiti, co jsem ti udelala? ... No, zustafi a pojdme pomalu, jen jedenkraf po tč ceste a opet nazpet. Vždyt neni f?eba mluviti."
^3
Šli jsme, až do konce cesfv nepromluvili jsme ani slova. Pak jsme se vratih.
„Hled, ted snadno odejdeš. Polib mne ruku!"
Chvtil mou ruku pevne obema rukama a nahle se sklonil a poklekl.
„Ne, jeste ne! Jeste ne!"
Polibil mou ruku, až to zabolelo a všechen se trasi.
»Ne, vždvf* jeste neni treba, abvs odchazel... Ale chceš-li, nechceš-li zusfati, miižeš jifi..."
Vstal, vztahl ruku k objeti a neodvažil se.
»Hled, Judito, mam te tak rad! Tak rad te mam!"
Když to mluvil, zaslzely mu oči; pohyboval rty a a nevedel, co by jeste mluvil.
„Zustaneš-li rad, pojdme tam a sedneme si na onu lavku ... ne, tam je mokro... Nebal by ses, kdyby-chom šli do besidky? Uplne trna je tam..
Zachvel se a poslouchal.
»Zašumelo neco?"
»Voda tam šumi... Jak jsi plachy!"
»Ne, nebojim se, jen v srdci je mne divne... Zdalo se mne, jako by se nekdo topil... Pojdme do besidky!"
Vlhko a temno bylo v besidce, sotva jsme si videli do tvafe. Tesne jsme sedeli vedle sebe a jasne jsem citila, jak se chvel. Zlehounka objal mne rukou kolem pasu a bylo mne teplo. Mluvil tiše, a ponevadž nevi-džl mne do tvare, mluvil hladce a beze strachu.
„Vždy myslim na tebe, vždy... Nemohu spati... Vstanu a jdu daleko, tam do pole... když je svetlo a sviti mesjc... a myslim stale na tebe... Viš, co jsem si myslil? Ze te vezmu s sebou... Vše jsem si již pro-myslil... presne... A chceš-li... Vždyf se snadno u-živime... mam te tak rad!"
Chvela se jeho ruka kolem meho pasu a brzy pre­letelo chveni take na mne.
24
„Maš-li mne rad, proč mne nepolfbfš?"
Sklonil se neobratne, takže zahlomozil polamany sful pred nami, dal mne ruce kolem krku a pplibil mne velmi nemoforne, zpola rfy, zpola zuby. liplne horkč a suche byly jeho rty a ucitila jsem, že take me rty jsou již uplne horke a suche...
„Ty, tam budeme žiti jako v nebi. Docela jiny život tam bude... Nikdo se nas nebude ptati: Kdo jsi ? Odkud jsi? Nikoho pak take nebude, kdo by prišel a reki: Nesmite se milovati 1 Naprosto sami tam bu-dem — mezi lidmi jako uprostfed lesa..."
Neposlouchala jsem ho již, co mluvil a me oči sl-zely, ponevadž sedel tam a mluvil... Nač mluvil?
Nahie zmlkl, zašeptal potom jeste tišeji:
„Neslyšiš nic?"
Neposlouchala jsem, nechtela jsem poslouchati. „Ne, nic neslyšim."
„Zdalo se mne, že šel nekdo po pisku, že zaškripal pisek..."
„A šel-li nekdo? Kdybys mne mel rad, neslyšel bys nic. Neposlouchal bys, jde-li nekdo po pisku. Vždyf neni pravda, že mne maš rad!"
A tak mne bylo, že bych byla zaplakala. Ulekl se a chytil mne za obe dve ruce a prosil.
„Co jsem ti učinil ? 6l... Hled, vždyt'nic neslyšim. A nikoho neni v zahrade. Na celem svete nikoho. Jen se nezlob... Ja jsem tak..."
Ponevadž byl všecek smuten a temef plakal, bylo mne lehčeji a již jsem se nezlobila.
„No, sed', liplne blizko mne sed! A budhodny!"
..Nedotknu se te, Judito!"
„Ne, ne, tak jsem tomu nechtela... Musiš mne poli-biti! Což neumiš libafi? Chyf mne za tvafe obema rukama a libej me rty, tak pomalu 1"...
25
Když mne sfiskl tvar, byly jeho ruce uplne sfude-ne, jeho dech byl horky;
„Na co mysh*š?" tazal se fiše. „Nač?"
„Na naš život."
„Nemyslim! Proč pak o tom mluviš? Proč pofad mluviš? Dfive jsi mlčel a — ted mluviš, když se mnč nechce poslouchati... Proč bych premyšlela o živo-tč? Vždyf je zde... životl"
Hluboko se sklonil a polibil mne ruce, citila jsem slzy na rukou.
„Proč jsi takova se mnou? Nevim, maš-li mne rada anebo nemaš-li mne rada... Ty... tak fežce je mne u srdce..."
„Zda se mne, že opravdu plačeš? Proto jsi mne polibil ? No, jdi! Nechci vedeti, jak je ti u srdce... Je již pozde, bojiš se domu..."
Vstala jsem a byla bych zakričela hnevem.
„Ty odchaziš?"
„Proč ? Nechci, abys plakal, jsi-li u mne. Udef me, učinila-Ii jsem ti neco zlčho a neplač!" „Jen ješfe okamžik..." „Proč?"
„Jen ješfe okamžik..." .No, sed!"
Nevedžla jsem již, vzlykal-li jeho hlas a take ne, chvela-li se jeho ruka, ponevadž jsem setfaslasama, takže jsem musela stisknouti rty. Sedeli jsme a vše bylo fichč, slyšela jsem ve sp^ncich svou krev. Ndhle pfeletžl mne chlad po krku a na prsou-
„Jsi zde jeste anebo jsi již usnul? Dobrou noc!"
Hbitč jsem vstala a šla jsem kolem nčho. Ani se nepokusil chytifi mne za ruku.
„Judito!"
26
Zdvihla jsem plast' a spechala po mokre trave. .Juditol"
Zavolal hlasiteji, prosebny a pln strachu byl jeho hlas. Spechala jsem tak, že jsem klouzala nekdy po trave a zavadila jsem o jablon. Cele telo vzlykalo a zima mne bylo do tvafe. Spechala jsem po schodech, pfimo do svžtnice; zavrela jsem dvefe, lehla na le-hatko a plakala jsem cely večer...
Vzbudila jsem se v noci, slyšela jsem kroky pod oknem. Krasna byla noc, liplne svetla. Tam dole stal človek opfeny o kmen. Pristoupila jsem k oknu, za zaclonu... Stal tam, snad již dlouho, snad již cely večer, snad tam bude stati až do rana. Jeste mando-liny potrebuje, byl by pak iiplny troubadour...
Vratila jsem se do postele, všechen smuteka všech-na laska byla ta tam a usnula jsem klidnž...
Tak byly mne protivne ty kraje, tak byly tiche a nudne, jeste dnes vzpominam na ne s trpkosti v srdci. I nyni je vidim — ty nizke, zelend chlumy, ty bile vsi mezi nimi v stinnych udolich, na vyslunnych kop-cich; zda se mne, jako by tam bylo vždy jen jarni slunce. Nikdy jsem neslyšela tžch velikych, temnych hvozdu, jež šumely v dalce; ted je slyšim... Proč až tak daleko a teprve podruhč zrodilo se v srdci vše lepši hodne touhy... Ja vefim, pane, že vstane človek po smrti v nebeške krase, jež mu nebyla na zemi u-delena...
Milovala jsem jednou. Ale bylo tomu tak, jak zda se mne to ted? Snad se ani krasne, tak čistč touženi
27
nevvplnilo v ohvzdne všednosti? Ne, neni tomu tak!... Stala jsem za zaclonou, zhasilajsem sviciprofo, aby mne nevidel u okna. Stal tam dole, v zahrade; krasna noc byla venku, mesic svifil. Videla jsem v mesični zafi jeho tvar; k oknu byly upfeny jeho oči a prosilv. Tenkrat jsem tise odsfoupila od okna a za-vinula jsem se doplašte, opatrne jsem ofevfela dvefe, tak opatrne... a šla jsem tiše po schodech... tiše, po prstech... a pak po mekkč trave ve stinu jablonf, aby neskffpaly me kroky po pisku, aby se nezaleskl muj svetli plašf v mesični zafi. Pfistoupila jsem tiše k nemu, položila ruce na oči. „Kdo je?" ... Lekl se u-bohi hoch, pak ale uchopil obe me ruce a polibil me prsty tak zbožne jako paže sve kralovne... Procha-zeli jsme se po zahrade, ve stinu jabloni. Bylo již pozde, davno již odbila pulnoc, rosa padala s listu na list, vypafovala se z travy. Nam bylo teplo, pone­vadž jsme chodili ruku v ruce... Naše myšlenky byly tak vysoko, jako ten mesic na krasnem, svetle mod­rem nebi, tak cizi zemi, tak blizko cili, jejž videlo naše touženi. A naše slova sahalaaž k nim.HIučnejši byla rosa, jež stekala po kraji tenke travy na zemi, hlučnejši byla pavučina, rozpjata mezi lisfim, jež se ffasla, když na ni skanula drobna kapka... Zda se mne, že to byla taž slova; nevzpominam si již na ne...
Nebylo tomu tak?... Ach, take ma touha nikdyse neuskutečnila v krase.., Chodim rychlymi, netrpeli-vymi kroky, neumdlena a tam daleko na kopci vidim podivuhodnou ruži. Zpfima hledi oči, plne touhy. Avšak cesta je daleka, nohy již slabnou, srdce je již malovernč. Ohlčdnu se — a hle, všechna cesta za mnou poseta jest ružemi a všechny jsou pošlapany, do bldta zadupany... Na kopci zafi podivuhodnd ruže - ddle!...
28
Když jsem smufna, vzpominam si na svou mladost Snad je lepši ve vzpomfnce, — ale nač bych odhalo-vala svčtlo, polopruhledny zavoj, jejž dobrofivy Buh rozepjal nad ni? ...
Jedinym mužem, krereho jsem mčla srdečne rada, byl muj ofec. Matky jsem nepoznala. Na otcove stole byl jeji obraz již zcela vybledly. Tam byla matka mlada a krasna, oblečena po stare mode, jež čini člo­veka dusfojnym. Zivufek byl drobn^ a kratky, jupka velmi tesna a napjata, bez zahybu, ani na prsou, ani na rukavech, sukne pak široka jako zvon, všechna zfasnena a načechrana. Nemohu si skoro mysliti, že by byla matka nekdy jina, že by se rozčilila anebo dokonce zasmala; klidne tam stala, ruce v kline a v rukou modlitebni knižku. Tvar byla malovana v pro­filu; krasna byla a klidna; rty male, čelo vysokč a važne; vlasy v pfedu hladce načesany, v zadu sple­tene v fluste copy. Mnohokrafe divala jsem se na ten obraz, rty se nepohnuly a take oči se na mne neo-hledly. Proč umfela matka? Tak se mne zdalo, jako by fo musela miti napsano na čele, na rtech ... Pri­šel otec a vzal mne obraz z rukou.
„Proč umfela matka?"
Otec neodpovedel... Ted* již nemara toho obrazu, ale vzpominam, jak byly jeji oči rakove cizi a smut-ne, jako oči človeka, jenž je sam a hledi do dalky. Tam ovšem, tam za horami je ta radost, již srdce pozna, avšak oči ji nikdy nespaffi. Takovi lide miluji srdečne a dlouho nežiji...
Muj ofec nebyl krasny muž. Ponevadž byl vždy nemočen, byla jeho tvaf kostnata a šedive bleda, oči byly zapadlč; vlasy nosil dlouhe na spancich pfiče-sane, bradu trochu rozcuchanou, umelecky zaned-banou, jak ji nosili tenkrat všichni velici vlasfenci a
2Q
umelci. K tomu, jak byl maly a slaby, byla jeho hlava velmi velika. Když nebyl ve škole — učitelem byl muj otec — sedel u klaviru. Na zemi kolem klaviru ležely vysoke hromady jeho pisni. Sam si napsal slova, krasne znejfci verše a zhudebnil je. Vezmu nekdy do rukou papir již zaprašeny, zežloutly a hledim na ten rukopis již vybledly a oči mne slzeji. Jak mnoho na-deje tam bylo, detske, tak krasni !... Zda se mne, že byl život zakopan v tech nakupenych, zaprašenych listech; maly život, v udoli vzdychajici, na puste cestž. Cititi dalku — a nemoči tam 1 ... Zda se mne dokonce, JLe. se svine list jako v bolesti, vezmu-li jej do ruky. Zivy — a nemoči žiti...
Byli jsme sami. Bylo-li treba, posloužila nam starši, polohlucha žena, jež se o mne mnoho nestarala. Otec mne učil klaviru, nemčine a francouzštine a vsemu, co sam umel. Sedela jsem vedle neho, když hral, ne-kdy dlouhq, do noci. Tak nahle stiski tvaf do dlani a vzdvchl: »Život — ztracen, hIoupy" život!"... A vy-pravel mne jako pfiteli sve detske sny. Chtel jednou, v davnem čase, nekam vvsoko.nevim kam; take sam nevedel kam. Chtel vvsoko, k vrcholu života, až tam, kde stoji človek sam na hofe a vidi pod sebou vše-chen široky svet. Tam chtel, jeho cesta vsak se vinula dolu. Byl již šedivy a stary, jeho oči vsak nezapo-mnely, co tušily v davnem čase... Ach, tfeba se stane, že človek chodi naprosto sebevedome po rovne ceste, ale jde po mirnem svahu dolu. Je vesel a spo­kojen. Jen k nebi nesmi se podfvati, uvažovati, co je na druhe strane kopce ... On vsak byl z tech lidi, již pravi svč vyvolene neveste: ..Pfipravim ti život jako kralovne. Kolik dava slunce paprsku, vše bude tve. Nikdy nezasmuši stin tve vesele tvafe ..." Mlu­vil tak s veffcim srdcem a ona byla z tech nevčst, jež
30
ven, ponevadž srdce jejich jest plno obdivuhodnych snu... Jejf touha snad byla jeste krasnejši nežli jeho; proto umfela ...
Vice nežli u klaviru naučila jsem se v lese a v poli. Bloudila jsem tam za horkych letnich dnu, bloudila jsem nčkdy do pozdniho večera, takže jsem se bala tech velikych stinu. Prišel nekdy neznamy človek po ceste u lesa; lekla jsem se a utekla jsem, hledela jsem na nebe, jež bylo tak jasnč; čim vice me oči hledžly, tim širši a vyšši bylo nebe, vždy vyšši; 6, nikdy by ho človek nedosahl, kdyby chtel tam nahoru; neu-stale by unikalo. A nahle bylo me srdce neklidne a smutne ... Tam dokončily ty udalosti, jichž jsem ni-kdy nečetla. Lidč byli stale vetši a lepši, všichni byli tak šlechefni, že jsem radosti zaplakala, pomyslila-li jsem na jejich dobra srdce a velikč skutky. A my-šlenky jejich byly vysoke, sny nezmerne. A všechno sneni se ihned vyplnilo, sotva je zrodilo srdce, zahledlo oko. Divuplne pestry byl jejich život, pln# dyležitych prihod, zlych pletek a kralovskych svateb. Život byl — jako to pole tam dole, všechno zarici ve večernim slunci, pestre, ve ster^ch barvach se lesknouci; a rozsahle, rozlehle, jako me sneni a tak vysoke,vždy vyšŠi, hodne vrouci touhy, jako nebe nade mnou...
Bylo to pravda? Snad byla ma mladost plna všed-nich, nepčknych starosti a snad take plna sotva uve-domeld, nečiste touhy, jaka se budi v netrpelivem, osamocenem srdci. Vše zmizelo. A pravdou je jen to, co zustane... Jednou, bylo to na podzim, prišel otec všechen znepokojen domu. Postavil se pffmo prede mne, položil mne ruce na ramena a pohlčdl mne do fvafe, pak ustoupil krokdo zadu a premeril me telo udivenym a usrrašenym pohledem.
„0 muj Božel Muj Bože! Opravdu již neni dite!"
31
Ruce na zadech, hlavu sklončnou, tak bčhal po svetnici velikymi krokv. Ani klobouku, ani kabafu neodložil a brada byla cela rozcuchana.
Postavil se podruhe prede mne, hladil mne rukou po vlasech, oči mel zaslzeny.
„Vždyt' ti nemusim povidati, Judito! Vždyt' je to velmi hloupe!" A opet jal se choditi po svetnici. Po-tfasal hlavou, ohledl se časem postranne na mne a sklopil oko.
„To je — ponevadž jsi nemela mafky! Ja pak jsem te vychovaval u klaviru! Bože, Bože!
Velmi jsem byla zvedava a take jsem mela frochu strach. Snad videl študenta, toho maleho.kudrnateho psička, jenž mne onehdy za plofem polibil? Jaky by fo byl hfich? Snadno bych za nej pred Bohem zod-povidala. Vždyt' polibil tež notarovu Minku a ješfe ji uplne jinak objal, nežli mne, zcela neslušne ...
„Viš, Judifo, že nejsi již dite?"
„Vim, ofče!"
Odpovedela jsem zlostne — vždyf videl, že nejsem již dite! Ofec se podivil, chyfil se za bradu a ofevrel lista.
„Ne, otče, nejsem již dite, vždyf vidite!"
A postavila jsem se zpfima, že se napjala bluza na prsou. Ofec se obratil a behal po svetnici.
„A ja, Iofr, jsem nic nevidel! Vše zameškano! Zfra-ceno! O Bože!
Nemohl se uklidnifi, všechen se frasl, když mne chytil za ruku.
»Sedni, Judito, pohovof ime si! Znamenitou novinku ti pfinašim, zrovna tak znamenitou, jako hloupou... Ted ani nevim, mam-li ti to fici . . . Lepe by bylo mlčeti... vždvf je fo velmi hloupe!"
Hladil si bradu a hledel upfenč oknem, aby se vy-
32
hnul mym očim. Všecek byl zmenžn, dokonce tvaf se mu zardela.
»Jen žert je to, velmi nevhodny žert; proto mluvme tedy uplne klidne, Judito! Kdo by se znepokojoval pro ... žert? ... No, rozvaž, sedim v hostinci a pfe-myšlim, pfijde pak poštmistr a sedne ke mne... Vždyf znaš poštmisfra?" Tazal se mne takovym div-nym hlasem a tak upfene na mne hledel, že jsem si myslila: pil otec! O študentu nic nevedel.
„Jak bych ho neznala?"
»No, sedne ke mne, pozdravi a dlouho mlči. Pak nahle: Pane učiteli, hledte, ja jsem již star a je mne nudno samotnemu. Vždyf vite: krasny dum mam a pekny majetek, skoro bych f ekl, že jsem bohat, kdyby mnž nebylo tak nudno. Jak by bylo pfijemne, kdyby mnč tam hospodafila krasna ženuška, kterou bych mčl rad ... Co pravite? — Tak mluvil, ja jsem si my-slil: proč mne vypravuje takovč veci? Videl jsem, že mu to leži na srdci a že mu slovo bylo obtižne, my-slil jsem si: jen mluv, ja nevim, jak ti pomoči! Take )& jsem star, nestežuji si vsak lidem... Pak mne vezme za ruku a — co mysliš?"
Jen to jsem si myslila: jake divne veci vypravuje otec, o hostinci, o poštmistru! Co je mne do hostince, poštmistra, co je mnč do toho, je-li bohat a star ? Otec se zasmal, jako by ho bylo hanba a machl rukou.
»Je to hloupost, ovšem, poviddm ti to pro to, abys vedela. Zasmeješ se. Pomysli si tedy: poštmistr by tš rad za ženu ..
Zasmal se hlasiteji a nucene a podival se mne do tvafe.
»Nesmeješ se? No, co praviš? — Hlupak stary!" Vstal, že tčmef stul pfekotil a opet chodil po svet­nici. Ani se na mne již neohlčdl; behal a hledel do
33
zeme všecek zamvšlen. Bručel polohlasne v pfery-vanych vetach a snad liplne zapomnel, že posloucham.
„ Vždyt' se fo nemuselo stati! Když ne dnes — zitra! U klaviru ji vychovavam pisničkami, francouzštinou, dokonce mafhemafikou i fysikou ... A fed již je na vše pfiliš pozde, pfiliš pozde!... Ty, Judifo, mluvila jsi již kdy s mužem mimo mne?"
Bylo mne fak divne rozpusfile v srdci, že bych se byla hlasite zasmala.
„Ovšem, otčel"
Behal po svetnici jeste rychleji a machal rukama; když tak chodil, byl jeste menši, tčmef smešny a dlouha brada se mu všecka rozcuchana zatočila na levo.
„Vždyt' neni již dite, opravdu neni již dite! A ja s francouzštinou, u klaviru!Učitel, jakeho neni!...Ted ji vidim a sotva ji jeste poznam. Nejmenši tah v jeji tvafi neni muj! Ani jedina myšlenka neni ma! ...Tak je vsemu konec!"
Mluvil již skoro plačtivym hlasem a nahle mne ho bylo lito.
„Proč jste smufen, otče?„
Pfišel ke mne tak plachy a poniženy jako dite, jež prosi odpušfeni.
„Maš mne trochu rada, Judito?
Objala jsem ofce a zcela maly a ubohy byl na mych prsou.
„Proč se rmoutite pro toho poštmisfra? Vždyt'si ho vezmu! Nechfje mym mužem, chce-li!"
Stal pfede mnou jako zkamenely a nemohl pro-mluviti; jen hledel na mne velikyma očima a pohy-boval rty. Zasmala jsem se.
„Proč bych si ho nevzala, poštmisfra?"
Tu jsem si vzpomnela na poštmisfra jaky byl, veliky,
34
tlusfy a nemoforny a zasmala jsem se jeste hlasitčji. „Proč bych si ho nevzala?"
„A pfece jsi jeste dite, Judito! Tec? vidim, že jsi dite! Rozmyslila sis to? Viš, co jsi rekla? Bojim se, Judito, že jsi tak vesela... Nežertuj!"
Z oči mu hledel strach, mne bylo jeste veseleji v srdci.
„Nežertuji, otče! Rada bych se vdala, opravdu! A pošfmistr je takovi smešny človek!"
„Judifo, nemluvme již o tom! Je hloupč tak mlu-viti... Již dosf, Judito!... Hloupost to byla všechno dohromady... pouha nepotrebna, hloupa slova ... Zapomeii, Judito, nemysleme již na fo ... sedni a za-hrej!"
Sedla jsem, avšak pri prvnim tonu chytil mne za ruku.
„Neni treba.. . Radeji mne neco vypravuj... tak o svych myšlenkach . . . Vypravuj, jako bys byla sama . .."
„Co mam vypravovafi, otče? Nic nevim."
To by se byl podival ofec, kdybych mu byla vy-pravovala sve myšlenky! A jak nevinne prosil: vy-pravuj mne, Judifo, jako bys byla sama!...
„No, Buh s febou, Judito! Ver mi, težce jest mne v srdci... Tak se mne zda, že nejsi již ma... a veliky hfich je na mych ramenou . . ."
Te noci ofec dlouho neusnul. Vzbudila jsem se, všude byl klid a mesic svifil venku, on vsak ješfe chodil po svetnici. Ja jsem rovnež mnoho myslila, nejkrasnejši a nejveselejši myšlenky. Myslila jsem nejdfive na snafek, na dlouhou radu povozu, na svuj bili hedvabny odev s dlouhou vlečkou, na svč pri-felkyne, jež sfoji tam a šeptaji, blednou všechny hne-vem a zavisti... Vzpomnela jsem si tčž na adjunkta,
35
jenž mne pozdravil, když mne pofkal a hledel za mnou takovyma zbožnyma očima. I na toho kučera-včho študenta jsem si vzpomnela, jenž mne polfbil za plotem a jenž tak neslušne objal notafovu Minku. Pak byly me myšlenky stale krasnejšf, putovaly do dalky. Pfemyšlela jsem o meste, rakovem hlučnem, velikem, o pesfrdm životč, jenž je tam, o plesfch, o krasnych, cizich lidech, o mladych dustojnicich . . . Vše se stridalo, vifilo ve veselčm viru a nikdy jsem neusnula tak sladce jako tč noci . ..
Brzy na to prišel. Oblekla jsem zcela bilf odev, jenž mne byl již ponekud tesny a kratky; ruce byly nahe až do loktu a take krk byl obnažen. Pohledla jsem do zrcadla a byla jsem vesela. Když vstoupil do svetnice, poklonil se; dvere byly pffliš nizke pro neho. Jako hora se pfivalil; ohromny, velikou hlavu, bfi-chafe telo, težke a nemotorne nohy. Byl oden černe, v ruce mel cylindr, na rukou pak bile rukavice; v pravici, ponekud vztažend, držel velikou kytici a ihned se rozlila svetnici pfijemnavune pozdnich ruži a tuberos.
Stala jsem u okna a nemohla jsem odpovedeti pro to, abych se nezasmala. Byl všecek rudy v tvari a o-puchly; matne, zakrvavelč oči hledely na mne tak uprene, jako by mne chtely vyhrnouti rukavy až k ramenum a odepjati bluzu. Svžtnice se tfasla, když pristoupil bliže.
„Slečno Judito —"
A pokusil se usmati temi tlustymi rty. Prišel zcela ke mne, sklonil se ponekud a liplne kolebal ohrom-nym telem. Vzala jsem kytici a položila jsem ji na klavir, jako by mne po ni nic nebylo; proto, aby si neco nemyslil. Nato si sedi, telo ponekud skloneno, ruce na kolenou. Bile rukavice se na hfbete zhrnuly,
36
kolem pesti byly priliš tesne a temžr pukaly. „Proč pak se namahal je obleci?" myslila jsem si.
Když mluvil, kolebal telem a tfel dlani po kolene. Laskyplne chtel se podivati, oči vsak mu zaslzely a byly jeste matnejši a mrtvejši.
„Již jsem star, slečno Judito, avšak mč srdce je mlade..."
Zlobilo mne, že mluvi tak hloupe. A Buh vi, jak dlouho na to myslil, jak se tomu učil!
„Slečno Judito, bez okolku" — a zdvihl se pončkud a hlas se mu tMsl — „ nebyla byste mou ženou?"
„Ano!" odpovedela jsem kratce a zasmalajsem se mu do tvafe. Byl nahle všecek pfepadh/, vstal a kok-tal a nemohl vysloviti zretelne slova. Velmi star zdal se mne tenkrat, když stal tak skličen a trasi se. Chtel mne chytiti za ruku, ja vsak jsem uhnula.
„Co?" koktal. „Což jste nefekla, slečno Judito! Jeste jedenkrat, jeste jedenkrat!" Za rame mne chytil a když se ke mnš sklonil, videla jsem, že mel sve rty zcela mokre. Hlupak pripravoval se kleknouti prede mnou. Avšak byl tak težky a neobratny, že se konečne sam rozmyslil.
„6 ty dite! Ty dobre, dobre dite!"...
Oddechla jsem si, když vstoupil otec do svetnice.
„Nu, jak?" tazal se a neodvažil se obratifi na nas. Poštmistr se obratil a vzal ho pevne za obe dve ruce.
»O pane učiteli! Pohledte na mne ... pohledte na šfastndho človeka!"
Otec se na neho nepodival; ohledl se na mne tre-soucim se pohledem a zbledi v tvafi.
Judito!"
Tenkrat se mne hnulo v srdci jako hanba ... snad take bazen; sklopila jsem oči... Poštmistr cupkal po svetnici, ano,ohromnenohy cupkaly smešnymi,drob-
37
nymi kroky a ruce se vztahovaly, jako by hledaly opory težkčmu telu.
»Nedouf al jsem... ani jsem nechf el myslif i... 6,slečno Judito 1... A, slečno Judito, pf ece jsem doufal, tak skry-te!. . . A ted se osmelfm, prominte, slečno Judito!"
Težke telo se kolebalo, pfikolebalo se ke dvefim; hledal v kabate a pfinesl mne krabičku v hedvabnčm papife. V krabičce byly zlatč hodinky s dlouhym zla­tem fetizkem. Zda se mne, že jsem nikdy nebyla tak vesela jako v tom okamžiku a temef jsem ho mela rada, pošfmistra, jenž byl tak smešny a nemotorny. Ani jsem se nerozloučila, vzala jsem krabičku, otev-fela dvefe a šla. Pfimo k nofafove Mince.
^Hled, to mne pfinesl muj ženich ..."
Siroce ofevfela tista.
„Muj ženich, pošfmistr."
Skočila se stolu a zakfičela, jako bych ji udefila do fvafe.
„ Judito, zanes mu to nazpef! Ihned mu to vraf!... Což nic neviš?" Tak mne zavidela. »Pošfmistr je — svine!" Zasmala jsem se.
„Budiž! Což pak ty jsi začala se studentem?"
„Ne, což neviš! Každeho roku se snoubi pošfmistr, každeho roku s mladym devčefem. Loni se snoubil v meste — poznam ji, tu, sotva šesfnact let ji je — nejednou s ni byl a svatba se rozbila; již se na neho ani nepodivala..."
Myslila jsem si: proč pak začal sfou nevestou?
»Dum tam ma a je bohaf, nevzala bych si ho, starce. Vždyt' jsi ješfe tak mlada, Judito — již je vsemu ko­nec .,. Zanes mu nazpef hodinky, vyplazni nafi jazyk a utec!"
38
„Ty by sis ho nevzala?"
A dobre vim, že by si ho vzala Minka.
„Nikdy!... Tam v tom velikem domž, v te puste zahrade — jako v žalafi. S nikym již nemluviti, nic již... nemilo vati..."
Zasmala jsem se ji do tvafe.
„0 Minko, fy jsi jeste hloupejši!..."
A jeste po ceste jsem se smala.
„Nic již... nemilovati!... Ted,kdyžježivotblizko!"
Me srdce bylo plno radosti, již jsem nerozumela. Jako bych vyšla z nizkeho domu — a tam prede mnou rozsahla slunečni krajina. Nic již nemilovati — když cele me srdce bylo plno touhy po lasce!...
Bylo to na podzim, v mestečku taborili vojaci. Sli jsme, ja a Minka, po širokč ceste a slunce zarilo. Pre­jeli mimo nas dva mladi dustojnici, dva krasni husafi. Již jsme se nesmaly, tise jsme šly po ceste. Sly jsme rychleji, vždy rychleji, po svahu hor k lesu, kde bylo klidnč zakouti. A viz — tu pf ijiždeli s one strany, po­del lesa. Bylo to tak, jako bychom jim šly vštric. Cesta byla lizka a vkročih/ jsme na travu; take oni dva se otočili a jeli po trave. „Kdyby ted slezl dolu ten mla-dy, černy husar!" myslila jsem si. Vzala jsem nožik a pfistoupila ke kri ufezat si prut. Nač prut? Avšak nezafezala jsem do dfeva, nybrž do ruky, do malička, takže se objevila krev na bilem prste. Ihned skočil s kone mlady husar; pfistoupil ke mne, roztrhl bily šatek a zavazal mi prst. Snede a horke byly jeho ruce; hledela jsem na jeho ruce, videla jsem vsak tez jeho tvaf. Byl mlady a uplne osmahly sluncem, bile zuby se leskly a vesele smdly se hnede oči. „Kdyby se již ted sklonil niže, jeste niže!" myslila jsem si a bala jsem se, všecka jsem se chvela. „Neučin mne nic zleho!" promluvila jsem temef hlasite. Tu se sklonil
3Q
jeste niže a tak sladce a tak vfele mnč bylo. Pohlčdla jsem — a hle, tam jeli, tam po svahu jako v mize. „Polibil te!" rekla Minka. Podivila jsem se a potacela jsem se ješfe stale sem a tam. ,Jak to, že mne polibil?" Hledely jsme za nimi, když již davno za lesem zmi-zeli a bylo již vše tichč a smutne.
Tak se zfracela m a mladost...
Brzy po vanocfch byl sfiafek. A zkratka reknu, že to byl velmi pekny snatek. Svatebčami bylo velmi mnoho; jako kralovna jsem byla oblečena, jako kra-lovne mne bylo v srdci do toho okamžiku, až jsme vvšli s ženichem z chramu. Napred byl kr£sny den, jasny a chladny, bila pfedjarni oblaka rahla po nebi. Avšak nahle kleslo nebe k zemi, obzor se zamlžil, vše vukol bylo pustč a šedč a začalo pršeti v drob-nych, sfudenych kapkach. Snih na ceste zmenil se brzy v blativou brečku... Pred chramem stal adjunkt, divne se usmal a hluboce smekl. Ohledla jsem se stranou, ve tvafi mne bylo horko... Nekdo sedel ve voze po me sfrane, velik^, tlusfy človek; horky pach-nouci dech val z neho. Pohledla jsem — a hle, vždyt' je to tvuj muž a jedete od oddavek na svatbul Tiski se ke mne a dotykal se mne kolenem. Zaffasla jsem se a uhnula. Sklonil se ke mnč a usmfval se mokrymi rty a tiski mne ruku. „Srdce! srdce!..." Jeli jsme mimo notariiv dum a na balkone byli oba dva, Min­ka i ten kučeravy študent. Minka machala šatkem, študent se vsak hlasife smal. Hledela jsem do zeme, v srdci vsak se mne vztyčila tenkrat zvlaštni vzpur-nost. »Nemaš zapotfebi smati se, psičku! Jeste budeš za mnou choditi!" — Pošfmistr, muj tlusty muž, lekl se fčmef. »Jak ses divne zasmala, nevestinko!..." Pohlčdla jsem mu zprima do tvare. »Dfive jste ne-vidčl mčho usmevu ?" Pohyboval rty, smdl se v roz-
40
pacich a konečne pustil mou ruku... »Predčasne se smeješ, psičku!..." Již jsem nevidčla muze, tlustčho poštmistra, zcela jiny život byl prede mnou. Snad byla pf iliš hf išna ta touha, avšak byla krasna a v tom je vše.
Za mesic jsme se vratih z mužem z mesta. Nejdfive pfijel on pfipravit dum vhodne pro mne; o nekolik dni pozdeji jsem pfijela ja. Otvirali okna, spechali k ceste, když jsem pomalu jela mestečkem. Sedela jsem vpf edu vozu, oprati v rukou, v bilem obleku, na hlave svetlečerveny klobouk. Ve voze sedel ubohy, polo-roztrhany študent, ktereho jsem sebrala cestou; hle­del hloupe, bylo ho hanba, nevedel jak sedeti. „Pani, ted' lehce slezu dolu..." — »Zustan hochu!" — Ne-vyslovitelnž sladce mne bylo v srdci a kousala jsem rty, abych se nesmala. To hlediš, Minko! Nikam jsem se neohledla, ale dobfe jsem videla, že stoji na bal­kone; a jako by ho objednala, stal tam take psiček. Což smeješ se, psičku? Proč pak se nesmeješ? ... Na zlost, Minko! O — 6!... Šel po ceste adjunkt, za-pomnel smeknouti, stal tam a hledel širokyma očima. „Saframent!"... Co praviš, hochu, vyrostlo devče?... Zahnula jsem na dvorek. „Hal6!" S hlomozem ote-fely se dvefe, hbitymi kroky pfisupel tlusty pošt­mistr, muj muž, tak iislužny a pokorny jako sluha v livreji. (Opravdu — když jsme byli prvni tyden v me-ste a poznala jsem bestii, uminila jsem si, že mu dam zhotoviti livrej). Hodila jsem mu oprate na ramena a vstoupila do domu. Tam jsem pohostila otrhaneho študenta vinem, takže na konec klekl pfede mne a lfbal mne okraj sukne; pak jsem ho vyhnala z domu...
Druheho dne pfed obedem navštivil mne otec. O-tevfel dvefe a postal na prahu; stala jsem u okna v dlouhem rannim plasti; neodvažila jsem se pfistou-
4i
piti bliže, ani pohlednouti mu do tvare. Mlčeli jsme. Pak se nahle hluboko sklonil, chvtil mne obema ru-kama za vlasy a zaplakal. ,Judito! Judito!"
Oprela jsem se lokfem o okno, ponevadž se mne nohv trasly. Nemohla jsem k nemu, nemohla jsem promluviti. Za chvili mne napadlo kleknoufi pred nim. jiti k nemu po kolenou, avšak již tenkraf bylo zkaženo me srdce. „To by byla komedie!" myslila jsem si a zustala jsem u okna; Jako hnev a vyčitky vzbudily se ve mne. „Neni viny na mne. Lepši je rento život, veselejši, nežli fo skryfč blouzneni u klaviru a pod križem. Nejnečistejši byla tehdy ma touha..." A pfece mne byIo velmi zle a zima mne bylo do tvare; snad tehdy naposled zadychala na mne mladost, na vždy ztracena, tolikraf oplakana... Ofec odešel a nikdy již jsem ho nespatfila; onemocnel a zemfel.
III
Abych se napila života, sahla jsem dychtivou ru­kou po čiši — avšak hle, byla poloprazdna a misfo vina byla v ni zredena limonada. Abych plula s hbi-tymi vlnami, vždy dale, bez cile, vkročila jsem do feky — avšak nebyla to reka, byl fo melky potok a jeho voda byla smrdufa...
Bydlila jsem ve meste, již daleko venku, u široke cesfy v nizkem bilem domč, poloskrytem v zahrade. S počafku jezdil za mnou muž každy tyden, pak vždy fidčeji, až jsem ho zapudila na vždy. Veselo bylo v mčm dome, mnoho jsem mela hostu a velmi pfijem-nych hostu. Vždyt' prvni dobu, tak do jara, byla u mne každy večer polovice slovinskč politiky, litera-
4-'.
fury a umeni. Mladši polovice. Avšak radost netr-vala dlouho. Me nadšeni zmizelo ku podivu rychle, nudnymi a hloupymi zdali se mne hoste jeden po druhem a zahy byl muj bily dum osameh/.
Myslila jsem si jednou: tam v tech pusrtfch, tak o-samelych a tichych krajinach, tam neni života. Lide jsou tam mali, v svych myšlenkach ztuhli, nizci ve svych pfanich, lini ve svych skutcich. Tedy zapfahni, myslila jsem si, a odejed' do mesta; tam je opravdo-vy život, tam je nadšeni, sila... A vskutku, ihned jsem poznala, že jsou zde lide jinak odeni, že se po-hybuji hbiteji a že mluvi jinym narečim... Proč jsem nezustala u sveho tlusteho poštmistra, v t€ osamčle zahrade, pod temnymi jablonemi, kde se tak krasne snilo ? ... Ale tak je to: kdo chce uživati sladkosti touhy, at' si usekne radeji ruku, nežli dosahne cile; nebot' jablko porad hnilo. A kdo neni zvedav, ne-musi se bati zklamani...
Velmi bourlive časy byly tehdy v naši domovine. Tak jako jsou bourlive každych deset let: vitr za-vane, prižene se lijak, potom vsak vzduch neni čistši, pouze cesty jsou blative. Zakladali novou stranu, tak jako ji zakladaji každych deset let. Nezakladali ovšem, tak jako ji nezakladaji nikdy; tehdy se vec nepoda-fila, ponevadž se dva advokati nepohodli pro neja-kou ženu; pro dve strany bylo velmi malo lidi.
Zaležitost začala s velikym nadšenim. Videla jsem ty vesele, zardela tvafe — ach, ted' se mne zda, že byli veseli a zardeli vinem — a slyšela jsem ta pilna slova.plna živych myšlenek a svate lasky, slova zroze-na z mladičke svevoleanespokojenosti. lltichla tedta slova a lista, jež je mluvila, vypravuji nyni o pulnoci neslušnd udalosfi. Vyjasnilo se a slunce sviti...
Tentokrdte chodil ke mne koncipient Gruzin a zahy
43
bvli jsme dobri prdtele. Krasny hoch to byl, vysoky a silny a oblekal se elegantne. V fvafi byl ponekud bledy a za šera, když opfel si hlavu o dlan a mluvil tiššim hlasem, polozadumčive, zdal se mne mladik fen nemočen. On byl duše a ruka toho noveho ži­vota, jenž tehdy vrel v mladych srdcich. Stvofen byl zavudce.Nedovedla jsem si ho jinak predstaviti, než-li na vysokem jevišfi, krasnou hlavu zpfima, ruku vztaženu — a dole narod — nesčislnč množstvi, jež posloucha se žhavyma očima a vernym srdcem svč-ho vysvoboditele. Zda se mne, že snil o takov^ch prijemnych vecech fakč sam, až mu bylo mekce v srdci. Nekdy se nahle vzpHmil, vypjal prsa a vztahl ruce a krev mu stoupala do tvare. Velika boje i vi-tezstvi dychtiva sila byla v nem a byl krdsny.
,Judito, Judito!" zavolal za pozdniho večera, když jsme sedeli na lenošce, unaveni laskou, avšak v unave dychtici jeste po vetši, nadzemske sladkosti. »O Ju­dito, zda viš, jaki je naš cil? Jsi hodna, Judito, kra-lovskčho prestolu a ja ti jej postavim, že neni lepšf-ho na svete. Co jsou ty prestoly pred stoletim uchva-cenč, již ztrouchnivelč, vladnouci narodum zvyklym otroctvi? Lepši ti postavim, Judito!... Ci mysliŠ, že neni ve mne dosti sily?Pohled'mi do oči, do tvare!..."
Objala jsem ho plachou rukou, tak krasny byl a veliky.
„Se cti a laskou bude vyslovovafi narod tvč jmeno. Ten narod, jejž chci chyfifi pevne za unavenou a raa-lodušnou ruku a vesti jej do lepši zeme, v lepši život, jako Mojžiš vodil svuj narod židovsky... Již fou-žim po tč hodine, již netrpelive čekam boufe. Doba vsak již je blizka — a ach, Judito. —"
Stiski mne k sobe a prsa se mu rozšifila, vysoko vypjala.
44
„— jakbudou padati ztrouchnivele pilife,jak fruch-livč budou ležefi na fvafi bužkove pred nami!.. - Do­ba jest již blizkd, Judito, a všecka ma duše dychtf již po ni. Již neni odkladu, posledni hodina je.
Tfasla jsem se v jeho objeti, nevyslovne sladce mnž bylo. To byl život, o nemž jsem tolik snila — tam byl již liplne blizko, klepala již na dvef e a srdce se mne chvelo velikym, svatym očekavanim. Pohled-la jsem mu do oči — takč z jeho oči zarilo oprav-dovč očekavani a v jeho slovech nebylo lži v tč po-divuhodnč hodine...
Podivala jsem se r&no oknem. Krasna zelena kra­jina byla prede mnou dyšici v polospanku; mlha se zdvihala ze zoranych niv, linymi kroky kračel sedlak po brazde. Na nebi se tthala mlha, zasvitilo tisic ka-pek, zazafilo slunce a skrylo se.
A nahle zmocnil se mne stud, Hfost.
„Jak hloupe, hloupč je vše to fouženi... Jest ffeba, aby človek zasffel okno a napil se vina a smyslne lasky... tak teprve vidi krasu, kde je spina... A ven-ku je nebe tak jasnč... šel by človek po tom zarose-nčm, zoranem poli, vždy dale, bez myšlenky..."
Určite jsem nevedela, jak^ byl fen boj, jenž byl již tak blizko. Take on sam snad nevedel. Avšak určife byl krasny a velmi česfny, hodny nejušlechtilejši sily, nejmladičtejši odvahy. Ne takovy všedni, nechutny, klevetny boj v časopisech; to je vec pokoufnich pi-salku a lidi neinteresantnich. Muž musi byti hrdinou anebo mučednikem; jeho boj musi byti veliky a co jest jeste poffebnejši, esfheticky — ne pocestni rvač-ka, v niž ztrati človek nanejvyše klobouk a zavali si kabat. Snad neni krasnč — avšak nejinteresantnejši je muž, když leži ubify s širokou ranou v čele, bleda fv£f, poloofevfenč rfy zcela bledč a suchč, jako una-
45
vene polibkv. Nemohla bych milovati muze, jenž by prišel z valky a nebyl by ranen... A jeho tvaf byla již nyni tak bleda, když se usmal zadumčive, jeho rty již nyni byly tak raneny, rty mučednika, zasvecenčho smrti v cestnem boji. Jak bych ho objala, krasne o-patrovala kučeravou hlavu v naruči, když by prišel unaven, iitechy pfivetiveho pohledu dychtiv...
Tak tomu bylo v krasnych dnech do ti hodiny, dokud si nezvykl na mou tichou svetnici a neplivl po prve na koberec.
„Viš co, Judito, proklate obtižna vec je to! Vždyf by již mohli začiti nejaky škandal, aspon na zkoušku a aby trochu nafezali, ale pfekažka je dvoji: za prve lide jsou velici opilci a za druhč neni penez..."
Boj, k nemuž je potfebi penez, neni estheticky. Vzpomenu-li si na to blede, ranenč čelo —
»Potom je jeste mnoho jinych otazek, nemene du-ležitych. Pfedne: kdybychom začali opravdu liplne samostatne a bez ohledu — vždyt' by se urazili všichni vlivni lide. Proto bylo by tfeba, aspon s počatku, vesti si velmi opafrne, odporovati, abych tak reki, nazorum, pfevracenym ideam a nechati osob v klidu. To vsak je obtižna prace, draha ma Judito! Pfimo se človek neurazi, avšak hledi na neho postranne a to je velmi nebezpečne, velmi nebezpečnč! Lehčeji udela človek karičru, když mu lidč zhola nic nedu-vefuji, nežli když nevedi, maji-li mu duvefovati aneb ne... A konečne jsem si myslil včera večer: nač k čertu je mne tfeba, abych se rvals lidmi.již mne ne-učinili nic zleho? Rozvažim-li to spravedlive: všich­ni jsou v svem srdci znameniti lide a jestli kdy chy-bili, byla v nich dobra vule, byl jejich iimysl bez zleho..."
Snad zpozoroval muj udiveny pohled, snad se do-
46
mvslil toho večera. ..Nepravim — všechen naš ve-fejny život je tak nesmirne smešny, že by se človek rozplakal hanbou. Avšak — kdo mne volal za soud-ce? Necht'zhyne vše vespolek, fyka se mne to! Vždyt' prece vše je jen komedie a lež, všechen vašnivy od­por, všechno nadšeni, všechno farske vlasfenectvi i všechna advokatska pokrokovost. A všichni vedi, že je to lež a jsou veseli, že je to lež. Mel bych je srdeč-ne rad, kdyby vše to opravdu cffili, co mluvi, nebylo by znamenitejšich lidi na svete... Znam jich nekolik, již maji v duši trochu opravdiveho ohne; stoji v li­stami a hnevaji se a mlči..."
O Bože! — myslila jsem si — stezi nekolik tydnu to frvalo, jen tak nekolik dni, nekolik kratkych ho-din! Tedy take toto nadšeni bylo lži, neuvedomelou lži, jako lže hyl, když zapomnel na svou prirozenou pisen a zpiva „o milem Augustinu." A vysvetlil mne, ne že by byl mluvil, proč je lež tak sladka, že z ni kraji si cele narody svuj každodenni chleb. Proč za­pel svou prirozenou pisen? Proč nebylo okno zastf e-no, nesedeli jsme v lenošce, tesne objati, unaveni laskou, dvchtivi vyššiho štesti?... Tak krasna byla lež.
Pravdu maji, již stoji v listami a mlči. Nač by mlu-vili, když by jich nikdo neposlouchal. Ted'sedim zde u tebe, Judito, dobre se mne dari a jinych velikych potreb nemam nad to. Kdybych nahle vystoupil na cestu, aniž se mne kdo tazal: Hej, vy lide, co delate? Co vas čert posedi, že chodite po hlavach? N,a nohy, na nohy! — Myslfš, že by mne kamenovali?Ze bych hral sladkou lilohu mučednika? Jako ten advokat, jemuž spilalj hlupaku, on vsak nosi Kristovu bradu? Co jeste? Živa duše by si mne nevšimla a snadno bych tam stal, dokud bych nezhynul nudou. Ach, Judito, ne lilohu hrdinv, ne mučednika — lilohu ro-
47
zedraneho clowna by hral naš reformator, hloupčho starce, ktery již sam se ani svym žertum sestarlym nesmeje... Rozvaž red: ke komu bych mluvil?K sedlaku, jemuž kropenka svšcenč vody je pramenem všf moudrosti a všeho života a jemuž hlouposf je ne-dotknufelna, profože jest požehnana? K tlustčmu meštanu, jenž je hrdy na svou pokrokovosf, dokud mu chranf telesne blaho a neznepokojuje ho v du­ševni lenosti a jenž by ji prodal za zlamanou grešli, kdyby mu ji nekdo nabidl za ni? Ke komu bych mluvil a proč? Což nejsou ti lidč zcela spokojeni? Hlupakem by byl, kdo by je draždil. Ponevadž si opily poutnik spokojene a s dobrym rozmyslem ustlal v pfikope, uplne pravem mne vypohlavkuje, když bych ho burcoval a vleki z pfikopu, ponžvadž mnč naprosto nic do jeho postele neni. O Judito, poznal jsem, že neni protivnejšich lidi nad lidumih/ a refor­mator. Jen darebnost jest v nich. Necht' se staraji o sebe a o svou společnost!... Když jsme posledne hovofili o tom novčm proudu, o tom velmi smešnčm osvobozeni naroda, mluvil takč mlady hoch, kterčho jsem dfive sotva zpozoroval. Sedel uplne na konci stolu, nijak zvlašte nebyl oblečen a pil vodu. Kabonil se, ponevadž mu nebyla velmi vhod naše zaležifost. Konečne, když již nadšeni bylo velmi silne, vstane a promluvi. .Pravda jest', pravi, ,že tofo lidstvo zhyne; snad jeste ne zifra; zustane vsak ješfe nejakou dobu, jako jsou v lidskčm fele zbytky nepotrebnych organu. Avšak priroda neni vlasfenecka, nema iicfy k mrt-volam a poskyfne jich bez soucifu živym a hladovym za sousto ...' Tak začal; pfimo od srdce nam mluvil, proto jsme byli všichni tak opaf eni. Jinak jsem byl vesel, ponevadž jsem si myslil, že tedy nebude po­trebi nic reformovati a že se premeni vše jednani ve
48
veselou pitku. Avšak co učinil hoch? Nahle se stal velikym idealistou. Počal mluviti o ukolech, o povin-nostech a o narodu, o tom narode, kteremupfed chvili spilal mrtvol. Proto je každe osvobozovani nerao-houci, ponevadž chteji lide staveti nove stavby na zprachnivelem, podemletem zaklade, hlasati stare ideje novymi frazemi a ponevadž jsou všichni ti re-formafofi, pfes pokrok, jejž prodavajf na libry, svou vychovou a svym společenskym postavenim neii-stupni zpatečnici a ohledu plni bazlivci, zkratka a dobre, abych se neslušne vyjadfil: kapouni... Na­posled vyšlo na jevo, že hoch neni nic jineho nežli obyčejny socialista a tak jsme ho nechali v klidu."
Rozhodla jsem se s tfm hochem se seznamiti.
»Ja vsak jsem si myslil: jest vskutku možne, že ten-to jediny človek z nas všech mysli opravdu na narod a na sebe. Nejen jest možne, nybrž spiše jistč, že timto zpusobem nikdy nebude poslancem ani tez mestskym radnim, že nepujde na jeho pohfeb elita slovinske společnosti, že nebude nad jeho hrobem mluviti Engelbert Gangl a že mu nikdy nepostavi pomniku. Co je horši: že plody jeho prace nedozraji pfed jeho očima, stezi pfed očima jeho vnuku. A co je jeste horši: že se mu bude zle dafiti na tomto sve­te. .. Draha Judito, jsem vsak toho nazoru, ar' mne reformatorstvi bez pozemske' cti a prospechu pfimo ma rado. Ztloustl jsem..."
Vedela jsem, že mluvil od srdce. Avšak co ted? Ceho mu bylo zapotfebi a kam mel naspech, že na-plil tak selsky na tu krasnou lež? Ponevadž se razah/ me udivene oči, promluvil tišeji a usmal se jako v ne-pfijemn^ch rozpacich.
»Zda se mne, Judito, že jsem mluvil tenkrate tak hloupe, když jsem se chtel trochu vzepfiti. Každy
49
zamilovany hraje si na hrdinu anebo aspon na bas-nika..." Tak rvchle? Skoda... Pohledla jsem dobfe na neho a jeho tvaf byla ted' zcela jina! Nedovedla jsem si již pfedstaviti široke rany na tom bilem, hlad-kem čele. Zcela obyčejna, temef hloupa byla jeho tvaf a jedine, co se zfetelne vyj^dfovalo v tech kras-nych rysech, byla darebnost... Skoda 1
Mlčeli jsme, take on mne hledel do tvaf e. Teprve tehdy porozumel sv^m slovum, lekl se a zardžl.
„Ne, ne tak, Judito... nerozumela jsi mne!..."
Veselo mne bylo v srdci, avšak citila jsem, že by to byl veliky hfich, kdybych se nerozloučila s nim jeste teto hodiny. Tolik krasneho a opravdivčho bylo v minulosti, za niž jsme zrovna zavfeli dvefe — a je-dinym jen lživym polibkem poskvrnili bychom všech-nu tu krasnou a opravdivou minulost, zustala by v listech chut' jako po zvetralem pivu.
„Tak s bohem!"
A podala jsem mu ruku. Stal u lenošky, rukou se opiral o stul a hledel do zeme. Snad se tehdy pohnula take v jeho srdci zlehounka litost. Snad se hozmocnila, aby zahral na rozloučenou ponižujici komedii - aby promluvil takofka u hrobu naši lasky kratkou reč, jež nikomu neškodi a již poslouchaji pohfbivajici se sl-zami v očich, ponevadž se to tak sluši.
„Draha Judito! Nemysli, že jsem si oddechl, když jsi mne podala svou ruku tak klidne na rozloučenou. Naopak — velmi težce jest mne v srdci a teprve ted' vidim... Avšak co bych mluvil, Judito! Jen tolik ti feknu: človek je... psi pleme!"
To byla posledni jeho slova. Když odešel, nepfi-stoupila jsem k oknu a take on se neohlddl...
Jednou — ech, sotva nekolik fydnu tomu bylo od te doby — pfijde ke mne idealista, jenž spilal naro-
5o
du mrtvol a reformaforum kapounu. Chodil ke mne a když se rozloučil, otevrela jsem všechna okna do-koran; kouril jako kofalečnik. V rozhovoru byl neo-bratny, zcelabez ohne; bez te krasne pozy, jež jest človeku tak potrebna, obzvlašte chce-li vysvoboditi svuj ndrod. Bez p6zy jeste žadny narod nebyl vy~ svobozen!... No, pfijde ke mne a pravi: „No", pravi, „nevidela jsfe Gruzlna? Vždyt' jsem pravil vždy, že je to svine!... Ne, nic nevite? Je již tam, kam patri, je již pfedbojovnlkem! Tak zručne vyfidil tu zaleži-fosf, že jsem se podivil. Potkam ho na ceste, smeje se mne tak pfivetive do tvare, jako by byly veliko-noce. Stydel jsem se. ,Co jste to učinil, nestydife se!' dim Avšak on smeje se zcela hlasite. „Pfed kym bych sesfydel! Vždyt'jsem mezi pocfivymi lidmi. A pro na­rod pracuji, muj drahy pane! Ted teprve vim, čemu se fika prace!"... Nahle zvažnel v tvari a klepe mne na rame. Když stal tak pfede mnou, byl uplne — pfedbojovnikem. Take ten divny vysmech byl ji| v jeho očich. .Vzpamatujte se, pfiteli, vzpamatujte! Ča-sy jsou zlč!' Usmeje se jeste jednou a odejde svou cestou... Brzy rozletne se jeho slava po všech kra-jinach naši krasnč domoviny..."
Padi na mč srdce smutek.
„Což bylo vždy tak? Což bude vždy tak?"
„Vždy, pani... Protože časy jsou zle..."
Ohledla jsem se na neho a take on byl protivny. Takova klidna a hloupa byla jeho tvar a když vyslo-vil: „Vždy!" byl jeho hlas tak zmenen, tak sesfarly, jako by se mu chfčlo zivnoufi. Byla bych ho mela rada, kdyby se zardelou tvafi a se slzami v očich byl zakfičel... Toho večera nepodala jsem mu ruky, aby ji polibil...
Otevrela jsem okno, ponevadž mne bylo težko v
5i
prsou od fabakoveho koufe a divnou trpkosti. Na one strane zahradv, po širokč cesfč, v slunci spechal krasni dvojspfežni vuz. Videla jsem bily klobouk, svčtly bily odev, kytici bilych ruži. Ohlčdl se k me-mu oknu a ačkoliv byl daleko a ačkoliv vuz spechal, vidčla jsem dobre jeho tv&f i jeji. Zrovna takovou byla jeho tv&f, jako za tech krasnych času; zrovna tak zafily jeho oči, zrovna tak mekki, chvejici se byl usmčv na jeho rfech. A ona hledela velikyma očima do dalky tam, kde již vychazela z jitfnich hor vzne­sena budoucnosf. Kralovnou jsi, hodnou kralovske-ho prestolu..." Zavrela jsem okno a prazdno bylo v mera srdci.
IV
Za femnym bukovym lesem byl skryt muj dum. Dum byl podoben staremu zamecku; zdi byly zčer-nalč, nekolik malych oken v prižemi zamrižovanych. S vysokeho balkonu videla jsem do uzkčho uvalu li-plnč zarosflčho kfovim a bukovim; na dnš skryvala se vesnička s nizkym kostelem prilepenym na chlum a chranenym vysokou, již polorozpadlou zdi; z uvalu, dfimajiciho ve stinu, zdvihah/ se strme pahorky ve vždy vyššich, vždy vetšich vzdalenostech; tam v dal-ce na obzoru, již zcela v modrč mize leski se nahore kosfel jako bila hvezda na jasnem letnim nebi.
Ticho bylo na celem božim svete a v mem srdci. Odpoledne,k večeru, zasfčnala nekdy z dalky, zdvih-la se jako vzdech z uvalu zadumčiva, stejnomerna pisen, jež burcovala bolesfnč vzpominky, vzbuzovala defsky strach pred budoucnosti, fouhu po smrti.
52
Bvla jsem nemočna; red nebylo již nemoči v mem tele, ale všechny mč myšlenky byly unaveny. Ještč porad jsem chodila pomalu, sfoupala jsem plachym krokem, abych nevzbudila sebe same; se sklonenou hlavou jsem chodila, snad profo, abych nevidela vy-sokčho, prostranneho nebe, pfactva, jež pluje čile fam nahofe po nesmirnčm mori k jižni strane. Takč ve mne vzbudila se touha... a bala jsem se tč tou-hy... Jedinou mou společnici byla stara dama. Vždy byla černe odena; vlasy mčla splefenč podle sfarč mody, jak možno videti na medirytinach z pol. pfe-dešleho stoleti, dlouhč, umelecky svinutč kadefe na spancich; vysoky vrkoč na temeni; take jeji tvar byla jako z tech dob: bila, jemna, zcela plna drobnych vrasek; zlatč brejle na dobrackych, usmivajicich se očich. Když svitilo slunce za chlumem, za femnym bukovym lesem a vzduch byl plny čisteho, tfpyficiho se svetla, sedela na balkonč ve sfarč lenošce, drobnč, bilč ruce na kline a jeji oči byly važne a hledely buh vi kam... Jeji muž, pan hradu, umrel v blazinci pred davnimi lefy. Když pokropila jeho hrob svecenou vodou, omočila palec a pokfižovala se, nafidila ko-čimu, vyzablčmu starci, aby zapfahal. Jela pet hodin bez prestani, dokud se ohromny kočar nepf ikolčbal pred hrad. Od toho večera již nikdy nezapf ahal sf ary koči a umf el brzy na to nudou; na nadvof i stal kočar cely zaprašeny a rozpadly; zatočila jsem jednou kolem a zaškripalo tak bolestne jako človek, jenž se nahle vzbudi ze tvrdčho spanku a zakriči hruzou.
Nikdy se netazala, co se deje ve svete. Nemilo-vala novych lidi, novych udalosti. Takč se mnou mlu-vila chladne, odmerene, jeji pfivetivost nepfesaho-vala nikdy tč vroucnosti, již dopfava dobre vycho~ vani človčk slušnčmu cizinci. Obzvlašte profivna ji
53
byla reč o politice; a jako politika, tak take všechno umeni dosahlo sveho vrcholu a dokončilo svou pout v te hodine, kdy se za jejim mužem zavrela vysoka železna vrata. Videla jsem jeho obraz. Velmi krasny mužto byl, človek te podivuhodne generace, jak jizro-dily valečnedoby. Nadšeny,vroucipohled— „Naprej, zastava slave!" — vlajici Tomanova brada, genialne načesane vlasy ... Take ja bych milovala takoveho muze...
S počatku zdalo se mne nepochopitelne: pfivaliti kamen na hrob svčho života a žiti dale, vraceti se po tčže ceste, v nudnem kruhu, kolem tychž, davno znamych lidi, mimo tytež, již zcela zaprašene obrazy. Brzy objala i mne laskyplnou rukou ticha samota zamečku, take pro mne ožily brzy zčernale, zapra­šene obrazy na šed^ch stenach.pfijemne mne lakaly mekke, stare lenošky, libezne se na mne smal staro-m6dni učes dustojne damy a živa touha zmocnila se mne nekdy polfbiti tu drobnou bilou ruku jako ze slonovč kosti, ušlechtilou ruku, jakou možno vidžti již jen na starych obrazech španelskych umelcu... Zamlžily se mne oči a ohledly se plnym pohledem do davne minulosti, vzkfišene v nove krase.
Hluboky, pfijemny klid naplnil m£ srdce. Divala jsem se na minuly život tak, jako na obraz na vzda-lenč, vysoke stene, nahozeny hrube, ve velmi živych, prilis ostre rozdilnych barvach: v dalce se spojily jednotlive časti v klidny, harmonicky celek. Poslou-chala jsem minule hlasy, jako bych slyšela jinošskou pisen z dalky: chraptive kri čel tenor v blizkosti, bas supel; avšak pevci šli jeste za chlumem, vlaha, klid-na, sladka melodie pluje k balkonu... Jest tfeba my-sliti, že byly barvy snad take tenkrate, v tom dalnčm soumraku, tak hrubča neharmonicke, jako jsou dnes
54
pfed myma bdfcfma očima, za svetlčho poledne; že snad byly hlasy zrovna tak ubite, jeden druhemune-pfatelskč, jako jsou ty, jež mne vfiskaji do ucha v te neklidnč pfftomnosti... ? Buh je milostiv a takč dis-harmonicka pisen, již posloucham dnes, vzdali se, až zazni sladce za chlumem...
Od hradu vinula se široka, piskem posypana cesta mirne se sklanejici po chlumu dolu, na onu stranu lesa, odkud rozviral se pohled na rozsahlou rovinu. Rovina byla vždy v slunci; tak se mne zdalo, jako by z posvečene zeme jen bily paprsek vychazel, jenž se zdviha k nebi jako chvejici se pruhledna mlha, za­kriva zavojem daleke modre chlumy, bile vesnice a kostely na vršich. Nikdy jsem nepfistoupila ani o krok k te zafi — bylo mne, jako by všechna rozsahla slunečni krajina byla majefek nepfijemneho cizince. Starč, košate Hpy rostly u pisčitč cesty a muj krok se zastavil ve stinu posledni lipy... „Tam dole je pfi-tomnost; tam mluvi lidč zfetelnym, kfiklavym hla-sem, smeji se chechtave, jejich pohyby jsou hrube, jejich myšlenky surove. Tam dole, tam žiji tlusti poštmistfi, opili idealiste, vlastenečti popi, pokrokovi advokati, praktičti prukopnici..."Skorojsem slyšela chraptive hlasy z dalky jako spor opilych sedlaku a vratila jsem se do stinu lip na tichou piščitou cestu, k osamelemu zamečku... Všechna ma touha nehle-dala utechy v budoucnosti, spiše v divn^ch, stezi zfe-telnych snech, jež se zrodily z davnych času, snad z romanu, na než jsem nejasne vzpominala jako na velmi krasny, opravdivy pfibeh, jenž se stal Buh vi kde a Buh vi kdy... Po tč osamele ceste pod lipami pfijde mne vstfic človek. Mrači se; paprsek nepro-dere se težkym lisfim, sotva jeste rozeznavam cestu a jeho sladky strach, jako očekavdni je v mem srdci.
55
Pfijde mne vstfic, vysoky, bledy, do černeho plašte zavinut^. Človek z tech krasnych dob, kdy objevo-vali se v sadech osamelych kraftskych zamečkii za-jimavi cizinci s velikou laskou v srdci a težkou bolesti. Poznam ho ze všeho sveho sneni a takč on se ohlčd-ne na mne pohledem, polovyčifavym, polohlubokym, ach nikdy plnym utešenč lasky. Zlehounka dofkne se ruka ruky, ani slova nevvjde z ust. Vysokč, ne-pfatelske stiny jsou mezi nami, chodi s ndmi, když sedneme na lavku pred zamečkem a oko vyhyba se oku. Nikdy již neusmeji se rfy, nikdy se nespoji...
Dopoledne za fichčho, jasneho dne prihfmotila na nadvof i zaprašena bryčka a z ni vystoupil težce supe muj tlusty poštmistr. Dama na balkone podivala se dolu zlostnym pohledem, vstala a vratila se do sve svetnice-
„Proč jsi prišel?" zavolala jsem do nadvof i. Stal tam a hledel hIoupyma očima k balkonu.
»Pravim, proč pak jsi pfišel?"
Nežna slova mel snad v srdci, chytrak, nemohl vsak jich kfičeti.
Judito!"
Ted jsem vedela, proč se vydal na tak dlouhou cestu. Hlas mel slepiči. Prišel prosit. „S Bohem, sfary, s Bohem!" Jii-u-dito!"
„Opet ti nektera napohlavkovala? Jen nazpčt, don Rodrigo!"
Vykrmil se strašne; tvaf mel opuchlou, stezi jeste lidskou; oči mel zavlhlč; znameni ohyzdnčho hffchu mel zapsano na tlustych, modrych rtech.
„Jen slovo, slovičko, Judito!"
Čhroptici, hnusna žadost byla v jeho hlase; slyšel ji sam a plaše se ohlčdl.
56
„Neboj se, muj troubadoure, nikdo zde neni!" Nikoho tam nebylo a tak pfistoupil blfže, tesne pod balkon a klesl nemotorne na kolena. Judito!"
Zdvihl ruce a flusiou fvaf. Tehdaž mne zamrazilo studem po celčm tele.
„Pryč! Neposkvrn čisfčho pisku!"
Upfene hledel na balkon krvavym, kalnym pohle­dem a vstal. Tfasla jsem se a zuby mne jektaly.
„Pryč!"
Me nohy byly težke, když jsem odešla s balkonu a zavrela dvefe za sebou. Ruka zusfala na klice, stala jsem za bilou zaclonou pred sklenenymi dvefmi na balkon.
„Nevestko!" zavolal nekdo venku chraptivym hla-sem.
Chtela jsem se zasmati, rty vsak se mne tfasly a velmi mne bylo zima... Zaskfipala kola na nadvofi a tež napisčitč ceste u chlumu; umlkla za lesem.
Hluboko jsem si oddechla, ale teto noci nebylo krasne m€ sneni. Ani tčto noci ani druheho dne; pfi-šla ke mne pfifomnost a jeji profivny dech zusfal...
Hlasitčji zašumčly hlasy z udoli; pfijemnym sou-mrakem v srdci budilo se živejši touženi. Človek, jenž mne pfichazel vstfic pod lipami, po pisčite ceste, nebyl již tak bledy a jeho pohled nebyl již tak roman-ticky zadumčivy, stezi že byla stopa bolesti v jeho srdci. Temnč vetvovi rozprosfiralo se nad nami a tu a tam zalesklo se bilč pole dni svetlo. Zdalo se mne, že lezel prach na staromodnim černem odeve damy na balkone a že byly suche a svraskle jeji drobne ruce...
Vysoky kaštan rostl pfed zamečkem, a když jsem k večeru sedČla v jeho stinu, šumelo včtvovi, vzdu-
57
chem se kolebal žluty list a padi mne do naručf. Lekla jsem se, avšak i v tom strachu bylo mnoho mileho. „Tak zahy, již v srpnu?"
V srpnu — snad již zitra poleti vlaštovky na jih. A sladkosti zachvelo se me srdce, samo tež zatoužilo na cestu ...
Ve stinu posledni lipy stal človek, vysoky' a zava­lit^, oblečen do oblezleho haveloku. Zaclanel si oči rukou a hledel do udoli. Slunce se sklanelo již hlu-boko k večeru, avšak cela rovina plala v živem žlu-tem svetle. Všecek vzduch byl pln$ svetla, pahorky na obzoru fonu!y v nem; sofvaže rozeznavalo oko pole a vesnice a cesfy; tisicere batvy se chvely ne-klidne a spajely se v jeden toliko prudce žhavy pa­prsek.
Uslyšel me kroky po pisku a pomalu se obratih Poznala jsem jeho širokou, dulkovatou, srdečnou tvaf, on hledel a divil se. Byla jsem vesela — již mne 3ni nebyly cizi ty zfetelnč hlasyz udoli. Zmizela po­sledni stopa bolesti, horkd byla opet dfive tak lina krev a srdce bylo dychtivo prudkeho veseli. Po pis-čite ceste, dfive tak temne, jsem zpozorovala širokč svetle pruhy.
„Co budete tady delati, pane Ferjane? Sam Buh vas mne poslal do cesty!"
Tedy pozdravil a zazpival v prekrasne gorenštine.
„Vždyt'je nas cela kompanie v techto krajich. Ho-nime se za motivy. Ty smutne chlumy tam, až by se človek rozplakal, když je vidi v slunci, jsou naše je-dina domovina ..."
Jeste tehož večera večefel se mnou. Mlady umelec to byl, velmi nadejny, velmi poctiv^ a velmi nemo-torny človek. Jen nekdy bylo neco krasneho v jeho očich ... aneb se mne to.jen tak zdalo. Sroji-li člo-
58
vek pred umelcem, jenž ma obvčejnou a hloupou tvaf, domyšlf se, že je aspon v jeho očich „neco zvlaštniho." A pfece jsou take fyfo oči zrovna tak obyčejnč, ospale a rozbolavene. Jen jedenkrate v svem živote jsem poznala basnika, jenž byl krasny a zajimavy človek s velikyma, snivyma, tak sladce za-dumčivyma očima a jenž mluvil vybranymi slovy; avšak z jeho pisni nebylo mnoho užitku, opilec byl...
„Tak, hledte, poustevničila jsem! Dobre jest, že je človek nekdy nemočen a sam; uklidni se a pozna, jak smešny a hloupy je život tam dole ... Ted mne vy-pravujte, jak jste žili vy jini, jak pokročila za tak dlouhy čas naše tak pokrokova vlast. Co dela mlade umeni?"
Nalil si vina a zapalil si viržinku.
„Co by delalo? Vždyt' nas vidite: potloukame se svetem jako deset brarfi a kdo nas potka, šilha na nas. Kdyby človek sam nebyl vesel, jini by ho neroz-veselili... Ted je pfijemny čas, tak do lijna; v tech krasnych krajich cifi človek opravdu, žeje umelcem, zapomene na všechny težkosti a frampoty toho pro-kletčho života a raduje se, zasmeje-li se mu neoče-kavanš do tvare motiv hodny zvečneni, jako my-šlenka z nebe. A jina, jeste mnohem vetši prijemnost je, že jest zde život laciny; v nejkrajnejši potrebe stači človeku deset zlatych mesičnč, barvy pak vezme na liver. Tak je vesel v lete a sam sebe i živi bez starosti, jako ten kaŠtan tam ... jemuž je chladno již ted."
Vzdychl polozadumčive, polovesele a pohledl do vzduchu.
„Avšak pfijde zima, prijde mraz a konec bude slavy. Ach, brzy prijde čas, kdv bude treba pfemy-šleti o sve nicotnosti. Uvažte, pani, že neni u nas ničemnejšiho človeka nežli umelec! Vždyf se sotva
59
odvažuji na cesfu. Každ^ se na mne ohledne po-sfranne, polopohrdave, pološkodolibe a div mne ne-vyplisni do fvafe: ,Což te neni hanba, když chodiš jen tak mezi nami, solidnimi lidmi, již mame svou poctivou a pofadnou službu a nevšimame si fretek? O lenochu liny, jak mnoho bys učinil snadno pro vlast a lidsfvi, jsi zdrav a jeste v nejlepšich lefech! Svec lace boty proto, aby lide nechodili bosi; krejči sije kabaty proto, aby nambylo teplo ;my druži jinyin zpusobem zamestnavame se pro blaho sveho bližniho. A ty? Ty zahalečil Proto Buh spravedlive zafidil, že je tvuj havelok pruhledny a že kruči fvuj žaludek!' — Co mu mam odpovedeti? Stydim se, hlavu sklo­nim a jdu smuten svou cestou. Dobry človek mel pravdu ... O pani, je jeste nekde jinde tak upfimne, hluboke nepfafelsfvi mezi umčlci a občanstvem?"
Když mluvil, opravdu neco zvlašfniho zasvitilo v jeho očich, avšak nic krasnčho to nebylo a takč ne veselčho.
„Vim, odkud je to nepratelstvi a proto takč vim, že nikdy nepomine.Narod je moralni; všecko umeni je vsak nemoralni... Chceš-li, aby tč ctili, aby nevi-deli skvrny na tvč moralce, jdi s druh^mi presne v tčmže kroku, hled'jejich očima, mysli jejich myšlen-kami. Co společnosf nafidila, je moralni; co se nefidi jejimi zakony, je nemoralni.. . Umčni vsak jde bo-hužel sto kroku pred společnosti, ukazuje ji v jasnčm zrcadle jeji ničemnou tvar, v druhčm zrcadle krajinu, jež je ještč daleko a již tuši jen umelec. Tofo početi je nemoralni.. . Pani, vystavoval jsem Ioni obraz, skromny maly obraz, dve nepatrne bf izy ve večernim slunci. A pfijde tlusty človek a zastavi se a diva se nespokojene: ,Ty bfizy', pravi, jsou nemoralni...' Opravdu, zrovna tak nemoralni byly ty bfizy, jako
60
by byl nemoralni obraz nahe ženy; nebot'maloval jsem krajinu s tymž sladkym pocitem, jehož uživa človek, kdvž vidi krasu, již mravnč oči mravne spo­lečnosti nikdy neuvidi... Byl jsem vesel, když vzkrikl ten tlusty človek, nebot'doznal mne, že jsem umelcem. Kdyby mnebyl pochvalil,bylo by smutne me srdce... Jak lifuji nekdy tech tak velik^ch a tak ubohych u-melcu z dfivejšich dob! Nemoralni byli jako my a byli zrovna tak veseli nad svou nemoralkou. A ted', vizte, jsou časti naroda a jeho p^chou! Vec je totiž rakova, že společnost pri svč lenosti a kdyby se bra­nila vsemi čty?mi, konečne pfece jen dostala se k tomu chlumu, na nemž pred stoletim stal nemoralni umelec. Prišla k nemu a ihned pošpinila ho svou lictou, takže poctivy již pro tu uctu nema prave ra­dosti z ni... Pfed nedavnem se stalo, že jsem se, Buh vi jakou nahodou, pfibližil společnosti; snad jsem byl trochu nemočen. A již se hlasili z te neb z oni rokle opevateht me cti: ,Pfibližil ses narodu, obrafil ses k matce, kajici synu — bud pozdraven!' Lekl jsem se, ihned jsem zabrzdil kolo sveho pokorneho vozičku, velmi obratne jsem se obratil a vratil jsem se do hor, odkudž jsem bludne vyšel... Nebot' odhodlal-li jsem se již, že se vydam dobrovolne zničeni a škodolibosti poctive společnosti a budu umelcem, tehdaž je jen jedna otazka: bud nemoralni — aneb nic!... Proto, pani, je nepfatelstvi mezi umelcem a občanstvem tak srdečne a proto nikdy nepomine!"
Když se rozhorlil, zardela se jeho tvaf a oči, dfive tak ospale, zasvifily, jak svitih/ jen v hodinach, kdy videly krasu. Sotva byl podoben tomu človeku, jenž se napil velmi silnčho čaje a usnul na mem lehatku, když jeste napfed pfevrhl čiši na stole. Pfinesl mne s sebou kus čileho života zrovna v dobe, kdy již
61
memu srdci bylo chladno v samote a vzpomfnkach. Tak se usidlil v tom bilem zamečku jeste te noci.
„Snad zde jest život! myslila jsem si v noci, když jsem nemohla spati a slyšela jsem ve vzdalenč svet­nici jeho pevnč kroky. „Aspon fouha po živote — a fo je život..." Okno bylo ofevfene; podzimni vltr šumel bukovim, časem se pohnuly zaclony a zašus-tilo na podlaze, jako by nekdo kračel tichym krokem svetnici. Svlčkla jsem se; bvlo mne horko a srdce bylo neklidne jako v hofi, zrozenčm ze zvlaštniho fouženf... Uplne jinak jsem ho videla fenkrafe sni-vyma očima. Podoben byl tomu krasnčmu človeku, jehož zčernah/ obraz visel ve velikč svetnici. Tak hrdč, do večnosti upfenč byly jeho oči; zrovna tak vysoke, ušlechtile klenufe bylo jeho čelo a znameni nadčlovečstvi bylo na nem. Ani smutku v tč tvaf i ani nadeje; bez starosti a bez neklidu odchazi do boje junak — nebot' bohove mu odhalili, že vifezstvi vzkliči feprve z jeho krve . .. Venku šumel les a zdalo se mne v polospanku, že chodi človek, vysoky k nebi, prudkymi kroky krajinou; noha krači smele od chlu-mu k chlumu, vysoko nad vesnicemi, nad spicimi dolinami, prsa proražeji oblaka a kamkoliv vkroči, zad.uni zeme pod nim .. .
Cerna dama nebyla na balkone. Jeste mrfvejši nežli drive byl muj osamely dum, teple podzimni slunce nikdy již nerozjasnilo šerych zdi a ziomyslne hledela na nas temna zamfižovana okna, ktefijsme byli dych-tivi života. Sedeli jsme pod kaštanem, již uplne ze-žlouflym; zašustilo časem nade mnou a mrtvy list mnč padi do naručf. On maloval. V ustech pfevracel viržinku, jež nikdy nehofela a pracoval tak klidne, pomalymi, umirnenymi pohyby, jako zednik, jenž nema na spech a hledi na cestu spokojenyma očima
62
a je vesel, že nemusi na nic mysliti. Skoro se tnnž zazdalo, že to neni človek, jenž krači smele od chlumu k chlumu a pod jehož kroky duni zeme. Tak chladny a klidny byl jeho pohled, ohledal se na mne tak praz-dne a mlčky, jako na mrtvou sochu. Zdalo se mne, že s vetši laskou a s vetši vfelosfi ohližel se na ka-štan nade mnou, na žlute paprsky, jež se kmitaly po pni mezi svadlym Iistim na mčm odevu. Neradovala jsem se již z toho kaštanu, jenž se rozkladal nade mnou tak košate, že jsem byla mala pod nim ani z tech neklidnych paprskii, jež byly tak svetle, že se skryly me vlasy do stinu a že byly me obnaženč ruce liplne sede. Težko mne bylo u srdce a myslila jsem: „Viz, podzim chtel malovati a zpozoroval jej na me tvaf i, zpozoroval již tu tenkou, tenkou vrasku u meh o oka ..." A liplne smutna jsem byla ... Tak zahy již, již v srpnu? O Bože, jeste ne, jeste ne ted! Vždvf jeste jara neužilo me srdce! Me ruce jsou posud tak bile a kulate, ma tvaf je mlada, jeste skoro detska, jen ta slaba vraska, jen jedina vraska — pfedčasny list v srpnu ... Avšak hled, aspon je ve stinu ma tvaf, aspon nevidi te vrasky; neslyšel ani šustofu listi!... Od lesa sem pfes chlumy pfival chladnejsi vitr, za-šumelo vše vukol a ošklive zmačkane listi pokrylo všecku zemi pod kaštanem. Take mne zamrazilo.
„Tak, pani... tak jsem si pfal Vaši tvaf ..."
Lekla jsem se jeste vice a srdce se mne sevfelo.
„Jak jste si pfal mou tvaf?"
Pohledl na mne tak klidne, jako by mluvil s kaš­tanem.
„Nesmela by byti jina pod tim kaštanem v tom podzimnim svetle. Jako podzim je ve vašich očich ... Vstala jsem.
»Dosti pro dnes; zanechte!"
63
Jemu klesla raka a pohledl na mne všecek udiven. „Proč? Proč?"
,Je mne chladno v tom lehkčm obleku; vždyf sam citite, že je již blizko podzim. Zitra snad již bude pršefi."
Jako odpoved" zavalo silneji od lesa a včdčla jsem, že čekaji za horou studena, seda oblaka. Sla jsem rychle mimo nej, on pokrčil rameny jako človek, jenž si neni vedom hrichu a pofadal pomalu svč včci___
Večer jsem se oblčkla do černčho odevu s vyso-kym limcem a s tesnymi rukavy k zapesti. Pohlčdla jsem do zrcadla a videla jsem, že je velmi bili a velmi važni milj obličej. Na černčm sate, pod černym ra­kavem byly mč ruce svetle a pruhlednč jako z jem-neho porcelanu. Jen na ftech, dosud napjafych, tak rudych, byl život... Pohlčdla jsem do zrcadla, po-divila jsem se a zasmala. Ne, ne... fo ješfe neni pod­zim; stezi v kvetnu chladny večer!...
Vkročil do svčtnice nčjak plaše; čaj byljižnasfole a svetlo horelo. Postal u dvefi, pfemčril mne volnym pohledem a videla jsem, že se obdivoval.
„Jak bily je vaš obličej... jemu podobnčho jsem jeste nevidel!"
Usmala jsem se na neho a Buh vi, snad pro černy oblek, snad pro jeho slova byl muj usmev unaveny, nemocny.
„A jak bilč jsou vaše ruce!"
Pfisf oupil bliže a videla jsem, jak sehnul hlavu, aby se sklonil a polibil mou ruku. A takč ma ruka se po-hnula zlehounka. Avšak zmocnila se mne plachosf, kdy jsem stala pred nim v černčm obleku, s fvarf tak bilou a važnou. Nahle mnč byl ten černi oblek velmi tesni, tvrdi a chladny byl na rtech ten bolest­ni lismev...
64
Sedeli jsme za sfolem a pili jsme čaj. Okno bylo zavf eno toho večera a fabule okenni zlehka se vefrem tfasly. Slyšela jsem, jak šumfce chveji se vvsoke buky nad zdmkem. Neprijemn^ večer byl a jako predfucha smutku ležela ve skličenčm srdci. Takč jeho pohled byl temny a nestaly; mluvili jsme fišeji, bez živych pohybu a bez usmevu; snad abychom nevzbudili ješfč smufnejšich myšlenek, jimž srdce samo ješfe nerozumčlo.
»Proč jsfe se oblekla na noc do černeho obleku?... Když je fak večer a je mne pusto v duši, myslim si, že jsem sf&r. Myslfm si, jak je smufny fen život a jak bude smutny jeho konec. Když sednou druži za pec, veselisamisebou a svym životem, tu zusfanu javenku, v chladnčm vetru, na osamelč ceste a oplakavam svou mladost, jež nekvetla a nemela plodu. Tenkrafe po­znam, jak bez prospechu byly mč krasnč myšlenky a jak lehkomyslne jsem činil, když jsem rozhazoval druhym, co mne Buh daroval, fakže konečne za fež-kych dnu nemčl jsem, kam bych hlavu položil. Ano, jako plachy zlodej pohlednu tenkrafe s nočni cesfy rozsvetlenymi okny do pfijemnč, teplčsvetnice:Hled, oni maji rodinu, silne syny, krasnč dcery: spokojene a hrdč smeji se oči spod šedych brv.. . Mne vsak, 6 mne zešedivela brada k necfi, k hanbe mam sehnufy hfbet! Sel jsem na kamenifou pudu a v nepravčm čase; vše, co jsem mel, a mnoho toho bylo, jsem roz-sel po kameni; prišel vsak podzim a fecf stojim nahy a ubohy!..
Zvučneji šumel les nad zamkem; okno se ffaslo, jako by nevidifelna ruka zkoušela je ofevriti. Chladno bylo ve svetnici, čiše byly prazdnč; mlčeli jsme, u-navenč a skličene byly myšlenky.
63
Vsfal a machl silne rukou, jako by tlačil pryč do~ firavčho cizince.
„Ach, vždyt' jsme teprve v srpnu. Na smutne my~ šlenky je jeste dosti času. Bylo by hrišne, aby človek fnukal, dokud jeste slunce sviti. Dobrou noc, pani!"
Stiski mne ruku a sotva se mne podival do tvafe. Nevyslovne smešny zdal se mne muj černy oblek a byla bych jej strhala s tela. Smešny a protivn^ mne byl muj bilf obličej, protivny byl usmev na mych rtech — a když jsem se chtela usmati vesele, zachvely se jnne rfy jako v plači...
Sel po schodech težkymi kroky. Stala jsem u dvefi a poslouchala.
„Kam spechaš? Take ja bych šla s tebou do lesa, za te krasnč, smutne noci, když šumi buky tam vy~ soko..."
Cele telo zachvelo se mne vrouci, silnou touhou. „Nebudu samal... Ne v tom mrtvem domel... Vraf se!"
Tak jsem se lekla. Kdyby byl prišel pacholek v te hodine, sfary a ošklivy a objal by mne černou rukou — byla bych ho objala kolem krku vši silou, obema rukama... Otevfela jsem dvefe; iizky pramen svetla se rozlil koridorem na schody. Pod schody v sou-mraku kol£baly se dva stiny, spajely se v jedno. Za­smal se zvonive žensky hlas.
„0 pane!"
„Nic se mne neboj!" Jak ti f ikaji, devče ? Františka? Rekneme Františka! Hled, Františko, mej mne pfes noc rada!"
Pacholka jsem nemela, k nemu prišla služka. St/ny se odloučily od steny, zmizely v šeru. Od kašfanu, z noci hlasil se smich, pferyvany a sipavy jako ze stisneneho hrdla..,
Druhy den jsem se chystala na cestu ;spechala jsem. Když zaklepal na dvefe, neozvala jsem se; zaklepal po druhč, naslouchal, pak odešel težkymi kroky po schodech a nikdy již jsem ho nespaffila...
Jak tušilo me srdce toho pusfeho večera: oblaka, seda a studena, čekala za horou; rano bylo již tčmer celč nebe zakryte, buky šumely v silnem vetru a sklaneh/ se...
V
Sedč a nizke je nebe, že by ho človek femčr rukou dosahl. V mlhavem vzduchu kmitaji se vločky sne-hove, padaji studenč na tvar, na vička. Poutnik chodi po rozmočene ceste, brodi se po kolena v blativčm snehu. Tu pronika srdce hluboko fouha po domove. 6 kdyby již byl konec neklidneho romanu, kdyby noha stanula pred p?ijemnym prahem, pfed teplym domem. Avšak konce neni; kam dohlčdnou toužici oči — osamela cesta; ucho posloucha, snad je v srdci jeste tichd, skromna duvera — hlasu odnikud... Litosf a smutek naplni srdce poutnikovo. Proč se vydal na cestu, na dlouhou cestu bez cile? Proč ra-deji nesedel v teple svetnici, kde praska v hlinenych kamnech pf ijemny oheri? Teplo je ve svetnici, mekka spokojenost zmocni se človeka, jako laskanf nevidi-telne ruky, ohlčdne-li se k oknu, vločky padaji na mafnč sklo a rozpouštčji se, fenkymi žlabky klesaji drobnč kapky dolu; zaduje vifr, ve vysokem, hustčm viru zdvihnou se vločky, okno se zatfese. Avšak ve svetnici je teplo; klidnym plamenem hofi svetlo na stole. Venku sebliži chladna, neklidna noc bez hvezd, bez lasky; beda poutniku!..,
67
Ale vite, koho jsem potkala v te dobe, kdvž se v mem srdci vzbudila touha po domove? O svatem Mikulaši to bylo; vlahy večer pfed deštem, všechny ulice zaplaveny i s dlažbou blatem. Mčsto bylo ne-obvykle svetle; za takovych večeru, kdy citi človek lfbezny dech mladosti, zasviti svetla jako slunce a všechny tvafe zafi jako vnitfnfmi paprsky. Bloudim ulicemi, tak sama — a v srdci budi se mne vzpominky na mladost, nikdy neužitou. Tam jde matka, krasna žena, po jeji ruce dite, v teply plast zavitč. Dite se ohledne na mne velikyma očima, plnym pohledem a srdce se mne sevfelo v tom okamžiku zvlaštni trp­kosti, jake jsem dosud nepoznala. Hledela jsem za matkou a ditetem a zaslzely zcela me oči. „Marne ses vydal na pout, poutniče neklidny... vždyt' neni štesti jindel..." A jdu dale, v myšlenkach takneve-selych a branim slzam, aby nezarudly me krasne oči... Tu se nahne ke mne tvaf, liplne pfed obličej... nebylo to sneni, neni možne! Vlhky a chladny večer byl, lide se tlačili na blative dlažbe... nebylo to sneni a pfece nikde ho nebylo, když jsem se najednou ohledla a hledala ho ulekanym pohledem. Jeho tvaf nebyla již detska, važne a klidne byly jeho oči. Jen jediny okamžik to byl a pfece jsem jasne rozeznala každy fah, liplne fyž jedva znatelny lismev na rtech, tyž lismev, polovesely a polobolestny, jehož jeste fenkrate nebylo, když jsme sedeli v besidce a neumel libati. Velika bolest se mne zmocnila — mluvilo hla-sife z jeho oči, z toho sotva znatelneho lismevu na rtech mluvilo: „Hled, jinak bych te libal ted! Ted vim, proč ses zlobila na mne, troubadoura! Dekuji ti velmi srdečne za poučeni! Nepadlo na neiirodnou zemi; pohled' mi do oči: prostudoval jsem vysokou školu lasky!" O tak klidna,takzničujicivyčitkabyla
68
v jeho očich!... Ne, ne, vždyt tak nemluvily! Vesele hovofily jeho oči: „Nevzpominaš jeste na ty časy,na to nerozumne mlade sneni? Zdaž je tobe takč tak milč, že jsme ochranili neposkvrnenu tu detskou la­sku? Zdaž i ty vzpominaš v dekovnč modlitbe, že neutonuly ve spine ty čiste touhy? Davno již je tomu, život šel mimo, vzpominka vsak zustala v srdci ne-poskvrnena. Jdi dale, ani se nepozdravime, ani slova již nepromluvime — byl by to hffchl..." Chodila jsem po ulicich, hledala jsem ho v tlačenici; toužila jsem, abych ho potkala a bala jsem se. Toho večera nepotkala jsem ho; již ulice ztichly, padal studeny, drobny dešt smišeny se snehem. Na Mikulašskem trhu viril veseh/ život. Po lizkem, kluzkčm blate pro­diralo se mezi stany černe množstvi; nezfetelny šum a vfiskot zalehal do osamelych ulic. Na koho jsem pohledla — zafici, vesela tvaf, oči plne mladosti a rozpustileho života. Stala jsem v blate pod kaštanem a neodvažila jsem se do tlačenice; jako by sfalžebrak na ceste a hledel dychtivyma očima na svatebni pru-vod a neodvažil by se mezi vesele, svatečne odene svatebčany. Detska myšlenka se mne zmocnila; pfi-stoupila jsem ke stanu a koupila čerta. Velikeho, chlupateho čerta s fetezem, rohy a s dlouhym červe-nym jazykem; zatahlo-li se za šnurku, zdvihly se chlupate ruce a fetez zafinčel. Donesla jsem ho domu a postavila na stul.
Nudny byl muj domov. Kamna byla liplne žhava a pfece se mne zdalo, že je chladno ve svetnici. Bala jsem se svych kroku, znely tak opuštene, jako by šel cizinec mne vstfic. Steny byly jasne pomalovany a vesele obrazy visely na nich, avšak hledely na mne tak mrtve, nčme, jako by nikdy neslyšely lidskeho hlasu. Tam naproti ve vysokčm dome byla okna o-
69
zafena; za pruhledn^mi zaclonami kolebaly se sfinv, zdalo se mne, že slyšim smich a pfivetivy hovor. Tlupa lidf vyhrnula se ze sme; pfihnali se dva čerti v dlouhych kožišfch, s finčicimi fefčzy; za nimi kra-čel dustojne Mikulaš s mifrou na hlave, v dlouhem, pesfrčm plasti a zaMikulašem nosil bile odeny andčl sladke dary ve velikem zakrytčm koši. Hlomoz, smich a pruvod zmizel... Tak bylo jednou — a nikdy již... Zamrazilo mne, vzbudila jsem se z fežkych myšlenek a lekla jsem se. Na stole stal chlupafy černy čert, boulil na mne sklenenyma očima a vyplazoval dlouhy, červeny jazyk až k prsum. Zlosfna byla jeho tvaf, rau-sela jsem uhnouti očima jeho sklenenčmu pohledu. Zakryla jsem ho ubrusem a postavila ho na polici. Ze zadumčivčho sneni, z neklidnych myšlenek usta-vične jsem se ohlčdala na polici a zazdalo se mnč, že se pohnul ubrus, že zafinčel f etez... Pusty byl muj domov a lekla jsem se, pf ešla-li jsem svetnici a mihl-li se muj stin na stene. Cela svetnice byla plna lffosfi, plna bezcifnč vyčitky; kamkoliv jsem se ohledla, se-tkala jsem se s nepfivetivym, chladnym pohledem. Unikla bych do minulosti, avšak hle, take na nejkras-nejši, nejčistši vzpominky položilysezadumčivč stiny; všude a vždy: nejkrasnejši fouha zfratila se v kaluži. Sla jsem, abych nabrala zlata a když jsem se vrdtila domu, bylo v koši zežloutlč, pošlapanč listi... Zle je tobč, poufniče neklidny, v zimni dobe...
Buh tenkrate odvratil ode mne sve oko. Nemela jsem človeka, jenž by mne potešil poctivym slovem, abych snad zapomnela na sebe v okamžitč zavrati. Mela jsem ovšem znamou, krasnou ženu, avšak ne­rada jsem k ni chodila, ponevadž mne bylo vždy težko v srdci, když jsem vidčla pf ivetivy domov, ve-selč dčfskč oči, když jsem slyšela feply, klidny hovor
70
spokojenych lidi a veseiy smich dftek... Jeji muz, mlady profesor, byval nekdy u mne; zasmala jsem se, když jsem ho uvidela, jak pfichazel. Vzpfimen, važny a dustojny kračel po dlažbe, nikam se neohledl, šel važny a dusfojny mimo dum, jako by se ho naprosto nic netykalo, zrovna k rohu; tam postal, ohledl se pomalu a velmi opatrne na pravo, na levo, pak se nahle sklonil, ztratil všechnu važnost a dustojnost, skočil dvema kroky ke dvefim a zmizel v sini. Nikdy jinak neodchazel; pohledl napfed oknem a pozna-menal zlostnym hlasem: »Proč hofi svetlo pfed tim domem? Nebylo by lepe, kdyby hofelo na rohu?" Odešel a dlouho nevychazel ze sine; skryte se ovšem dival po ceste nahoru, dolu, pak vyklouzl ze sine a teprve po nekolika krocich ho obklopila dustojnost... Nebyl ani pfijemny ani protivny; byl z tech „kras-nych lidi", jichž by človek nikdy vašnive nemiloval, jimž by se take nebranil, kdyby jinych nahodou ne-bylo. Klidne, temef ospale oči, bezv^razne rty, zdrava plet', vousy nakroucene a brada koketne zastfižena; tvaf, jakych mnoho je videti ve vykladech holiču. Nevedela jsem určite, toužil-li opravdu po me lasce, anebo mluvil-li cukrova slova jen ze zvyku. Poslou-chala jsem ho rada, nebof hlas jeho byl pfijemny, mekk^, dokud mluvil o všednich zaležitostech, skoro pfesladly, liplne prazdnj^, když mluvil o lasce. Dokud se mu nezardela lice vinem aneb čajem, mluvil velmi dustojne a jen nekdy mne objal neklidnejšim pohle­dem; za pozdniho večera u tepleho čaje zamlžily se mu oči; pfisunul židli bliže ke mne a uchvatila ho sentimentalnost. S udivem zpozorovala jsem v tako-vych chvilich, že take v tak prazdnem, melkem srdci skryto jest neuvedomžle touženi, jež se nekdy vzbudi, pohledne ospalyma očima, nevidi ani cfle ani cesty a
7-1
usne oper. To je vsak vzpomfnka na fen život, ktery človek jednou žil, vzpomina nan jen jeste v kalnčm sneni a oplakava jej nevedomkv, když mu bez pfičiny leži na srdci hofe. V fakovych chvilich se stalo, že položil mne ruku kolem krku a že jsem mu nebranila; lehce a pfivetive jsem odchylila hlavu, když se sklo­nil, aby mne polibil na lice, vzdychl, pohlčdla jsem na jeho červenou tvar a videla jsem, že smutek neni pfiliš veliky: sahlo ditč po piškotu, avšak police je pfiliš vysoka... Trp, dite!...
Toho večera nepfišel ke mne; ticho mčho pustčho domova kladlo se mne vždy fiživeji na prsa, zdalo se mne, že ožiji, bliži se pustč sfeny, že mne udusi, hfiš-nici odsouzenou do večneho žaiafe. Oblčkla jsem mokry plast' a vydala jsem se na ulici. Ze všech oken, ze všech dvefi se mne zdalo, že slyšim bezstarostny smich, vesely hovor. Lidč, již mne potkavali a spe-chali, chodili lehkym krokem, všichni hledčfi rozjas-nenyma očima človeka, jenž užil radosti a specha nove ješfe vetši vstfic. Mlady hoch, jenž pohvizdoval mimo mne, pohledl na mne soucitnč, jako by vidčl do mčho opušteneho srdce. Proč jsi mne nepozdra-vil, mlady hochu? Sla bych s febou... Jeho kroky nahle zmlkly; stal a hledel za mnou... Chtčla jsem užifi do konce vši trpkosti toho večera. Chtela jsem videti pfivetivy, feply domov, jaky mne nebyl usou-zen, sedeti, cizinka, mezi veselymi lidmi, mezi dčtmi, kterč sedi již poloospalč na lehatku, v levici jablko, v pravici černčho čerfa; chtela jsem videti silny,feply matefsky pohled, abych vylila všechny krvavč slzy, jimiž bylo tenkrate mč srdce plno...
Zazvonila jsem. Ve svetnici se ozvaly kroky, dvefe se otviraly a zaviraly, konečne prišel nekdo do ku-chyne a zlosfny žensky hlas se tazal: „Kdo je?" —
72
„Ja jsem to, Judita!" — Dvefe se otevfelv a pfede mnou stala pfifelkvne, žena profesorova, v dlouhem, volnem plasti, tvafe ponekud zardele, učes velmi v nepofadku.
„Nevyrušuji te? Jest již pozde."
Usmala se, avšak usmev nebyl velmi pfivetivy; oči ji svitily neklidnym leskem. Nikdy jsem ji nevidčla tak krasne — laska byla napsana na jeji tvafi; bud' již vyprazdnila čiši, anebo zrovna sahla po ni.
„Nevyrušuješ mne, vždyt'je Mikulašsky večer. Pojcf do svetnice!"
Ofevfela dvefe dokofan vzdorovite a na jejich na-pjatych rtech čefla jsem zfetelne: „Ja delam v svem pfibytku, co chci. Nu, otevfi oči a pohlecr, je ti co do toho! Nikoho se nebojim!"
Za stolem stal mlady hoch; byl ve velikych rozpa-cich, hledel neklidne a zardival se; vazanka mu vi­sela na vestu, jako by se byla odvdzala ve velmi vrou-cim objeti. Pfehledla jsem svetnici, lehatko, stul a srdce se mne šifilo velikou, bezuzdnou radosti.
„Tak ja se rozloučim", zakoktal mlady hoch.
„Zustante jeste! Kam mate na spech?"
Sedli, oba neobratne, na kraj židle, jak by byli pf i-praveni pro každy okamžik, aby skočili vzhuru a rozloučili se vesele s nepffjemnym cizincem.
..Hled, pfišla jsi již pfiliš pozde; již nemam čaje, zbyly je chladny..."
Vzala za ucho, aby nalila; ruka se ji tf asla.
..Budiž, nepfišla jsem na čaj! Pro malou utechu jsem pfišla k robe." —
A me srdce se rozpustile smalo.
„—pro utechu,ponevadž mnebylo domataknudne. Viš, o čem jsem pfemyšlela v noci? Jak jste lide slast­ni, štastni! Ja jsem poutnice bez domova; radost, již
73
ja mam, je jen ndhodna, jako mimochodem ukradena. Ty vsak maš domov; kamkoliv se ohledneš, zdravi te pfivetive oči, dokonce sfčny, zda se mne, i obrazy na stenach tč poznaji a preji ti dobrčho jitra, když vstaneš..."
Velmi krasne jsem mluvila a rozpustilosti byla bych se smala hlasite. Kde se jen toulal jeji muž?
„Muže maš krasnčho, dobreho, vččny pramen las-ky. O bojim se, že nikdy neokusim tak čistč, klidnč lasky, jež neposkvrfiuje človčka, n^brž povznašf ho a čini ho ušlechtilejšim. Ted teprve vim, hluboko v srdci cifim, proč je zakonem posvečen život a domači krb..."
Pohlčdla na mne zaffcima očima a chvelo se ji kolem rtu.
„Co pak mluviš? Zblaznila ses?"
Ja vsak jsem ji nepustila; priliš krasnč to bylo; hoch sedel skličen a hledčl tak zvlaštne, jako by mu bylo zle.
„ A dite ti Buh daroval... Kde pak maš dite?"
„Škoda; tak rada bych je videla teto noci, kdyžje Mikulašsky večer... Nemužeš si mysliti, jak je mne dobre u tebe; jako žebraku, poutniku, kterčhozvou do domu, když je venku snih a mraz. Ano, lehčeji je mnč ted', jen že jsem tč videla, že jsem na okamžik dychala ten vzduch. Bojim se, pomyslim-li na svou nudnou svetnici... Do vol, draha, ukaz mne ješfe dite!"
Již zmizela červeii s jeji tvare a rty bledly hnevem. Mlčky vstala a vzala svčtlo. Ve vedlejši svetnici leželo dite; zardela a tepla byla jeho lička, rty byly ofevre-nč, tluste, kulatč ruce ležely klidne na pfikryvce; když ucffilo svčtlo na fvafi, vydech!o hloubčji a mži-
74
kalo lehce vičkv. Matka stala na prahu se svetlem v ruce. „Dosti!"
Obratila se hbite a vratila se do svčtnice. Jeji tvar byla klidnejši, hledela mne zrovna v Hce a zdalo se mne, že ji zaslzely oči.
„Vždyf nic neviš 1... No, dobrou noc! Nemysli, že se na tebe zlobiml"
Bolest byla v jejim hlasu a když mne vyprovodila ke dverim, zdala se mne starši, unavenčjši...
Sla jsem po schodech a smala jsem se tiše, vždy hlasiteji; avšak Buh vi, nebylo rozpusfilosfi v mčm smichu; malo škodolibosfi a mnoho trpkosti. Postala jsem v sini, na prahu a divala jsem se na ulici. Svčfla horela mafne, louže se leskly na dlažbe; nekdy spe­chal mimo človek se zdviženym limcem, sklonen, ruce v kabafe; pfistoupil frochu bliže, aby mne videl jasne do tvafe, usmal se spokojene a spechal dale; mčl na spech, doma čekal posvatny krb... Zasmala jsem se, z trpkosti zrodila se zvlaštni radost. S laskou hledčla jsem pustou ulici nahoru, dolu: 6 ty muj dome, jak jsi veliki! Odpusf, jesfli jsem te kdy fupila vsvčm srdci! Ubirala-li jsem ti mnohonasobnč pred­nosti, když jsem využila nehodnč tvych sladkosti! O muj domove, nekonečna, vznesena cesto!...
Tak mnč bylo, že bych pfemluvila hocha, jenž by šel mimo. „Neprošel by ses trochu se mnou, ty krasny hochu?... Jak bazlivi jsou lidel Jak nevidomčaslepč jejich oči! Což neslyšel, že jsem se ho tazala mimo-chodem: „Nešel bys trochu se mnou, ty mlady hochu? Nalibame se v sini, budeme hledeti važne, pujde-li mimo nemoforny človčk a velmi prijemne bude!..."
Ty široka, nekonečna cesto, ty večna touho!... A myslila jsem, nešfasfnice, že schovali šfesfi do malo-
75
vane krabičkv, skryli za kamna!... No, dobre bvlo, že jsem zdvihla viko! Dobre bvlo... Ach, proč lehla trpkost na me srdce? Ne, nebylo to dobre; neni dob­re, zesmešni-li se touha. Nechf se ztrafi v hnusu aneb v pfijemnosti, aneb nechf se nevyplni; jen af neze-smešni!...
Pfišla ke dvefim a již jsem se nebala sveho do­mova. Na schodech stala devečka. „Byl tu pan profesor." „Co vzkazal?" „Odešel."
»Vrati se!" myslila jsem si a opet hlasite smalo se me srdce.
Kytice kvetin na stole, ve svetnici pfijemna vrane fialek. Rozžala jsem; pfivetive, pestfe malovane steny podivaly se na mne; nad lehatkem tikaly zamlkle starodavne hodiny; na obraze v temnem ramci libali se dva milenci.
Ty muj pfivetivy, mily domove! Odpust', že jsem te tak zarmoutila! Již nikdy!... Tam na polici — hej, obrat' se ke mne, fy chlupaty, černy čerte! Odkryla jsem ho, ubožaka, a ihned ukazal mne svuj dlouhy, červeny jazyk a zafinčel fetezem, když jsem se ho sotva dotkla. Ty sfrašny, strašny čerte! Zasmalajsem se mu do zlostne tvafe, on vsak na mne hledel veli­kima, sklenenyma očima, neobratny a smešny jak byl. — Kam utekl čas? Vždyt'jeste klobouku jsem ne-odložila. A venku zvonilo.
Šla jsem mu otevfit; poklonil se hluboko, podal mnč ruku velmi dustojne; pachl vinem.
»Proč se toulate po svete tak pozde, pane profe-sore? Nevite, kde jsem byla dnes v noci?" Svlekl kabat a sedi na lehatko; tvaf mel červenou a hledel
76
kalne. Snad neslvšel mych slov; vzal mne za ruku a stiski ji pevne. „Panil"
Slavnostni byl jeho hlas.
»Dovolte, pripravim čaji"
Ihned pustil mou ruku, zapomnel take na feč.
„U vaši ženy jsem byla!" zavolala jsem z kuchyne.
„He?«
»Opravdu! Čeka vas, ubožačka a je ji nudno!"
»Pani, ma žena je dobra žena, šlechetna žena! O!"
Opfel hlavu do dlane; v profilu, jak jsem ho videla z kuchyne, byla jeho tvar opravdu krasna. Teprve tehdy jsem porozumela, jak je možne, že piše take li­terarni krifiky. Jeste nebylo na svete mladeho pro-fesora, jenž by nemel krasne brady a jenž by nepsal estetickych aneb aspon gramatickych članku. Již pro studenty. Jako žena: do dvacatčho roku važe a plete, pak sije knofliky. Muzi delaji basne, pak piši kritiky.
Čaj byl na stole.
„Na svetlo s reči, profesore!"
„Hm!... U me ženy jste byla?"
„Vife proč? A proč dnes v noci... No, poslouchej-te — vždyt'fake vy iste trochu sentimentalni, po očich se vam to pozna... Tak nudne mne bylo v srdci, myslila jsem: —"
Nalila jsem čaje, tretinu rumu do neho.
„Tak jsem si myslila: Hle, ubožačko, toulaš se sve­tem bez klidu a tak konečne zemreš jako žebrak, poufnik — na ceste!..."
„0! 6!"
„Vskutku!... Domove, ty prekrasnč slovo! Rodino, ty svaty pojme!"
Tu se zdvihl, vztahl ruku.
77
„6 pani, jak važne! Vždyt' to, to jsem chtel fici. Nečetla jste meho članku ,0 žene v ruznych povo-lanich,?,'
„Četla!"
Nečetla jsem ho.
Hlecfte, tam vysvetlil jsem tu myšlenku. Tam jsem mluvil o posvatnosti domaciho krbu se zvlaštnim zfetelem k nekterym literatum, již ani pfed timto syatym krajem neočisti svych zaprašenych stfevicu... O pani, nemužetesi pomysliti,jak štasten, štasten —"
Vzkfikl všecek v nadšeni a pfivinul mne bliže. Bezmezne vesele bylo mne v srdci a ani jsem se ne-branila.
„— jak štasten jsem, když pfekročim prah sveho domova! Až potud, život nečisty, dale ne!... Nečetla jste meho članku ,0 moralce naši a cizi"? Tam jsem vysvčtlil tu myšlenku. Tam jsem fekl par hofkych slov literatum, již vnašeji mor francouzske moralky do našich neposkvrnenych pfibytku, již mluvi o ci-zoložstvi, jako fekneme ,o tokani' —"
Posadil mne do sveho klina.
„— a o takovych zvlaštnich hfišich, o nichž se nam a našemu narodu jeste ani nesnilo! Ven s kanaliemi, ven z chramu slovinske poesie!... Co myslite, pani? ... Ja vim určite, jestli potkam nekdy takoveho vši-vaka na ulici, vykudlim mu —" 6' Ne^"
Take ja jsem ho objala kolem krku.
„Vykudlim!Bez milosti! Pfiliš je mekke vaše srdce, pani! Myslite, že je to neco tak hrozneho? Naš na­rod musi byti moralni, je-li aneb neni-li! U posvat-neho domaciho krbu, utoho neposkvrneneho.Bohem posveceneho, tam je sidlo prave slovinske moralky:
78
Proto zavolam na všechnv, již se mu bliži s pohorš-livymi zamery: Hands off!..." Pak sfoukl plamen.
VI
Tak nefrpelive, s fakovym čistym veselim čekala jsem toho dne jako dite velikonoc. S pani Zaplotnici, poctivou, tlusfou pani vydaly jsme se na dlouhou pout. Jaro bylo, nebe bylo jasne a pupeny pučely.
Jen rychle na peron, již hvizdal vlak jen hbite do vozu! Zarachofila kola, vuz se trasi — hej, na cestu! Na perone stal tlusty muž tlusfe pani Zaplotnice a machal kloboukem.
„Nemysliš, že je to nepoctive?" oslovila mne pani Zaplotnice a jeji oči, hloupe, dobromyslne byly za-slzeny.
„Proč nepoctive?" podivilajsem se. Pohlddlajsem na jeji červenou tvaf, na tluste ruce, pokrytč huste prsteny, na bohaty, nevkusny, strašne pfeplneny odev a bylo mne ji lito. „Kam ses vydala — kam jsi zabloudila s nadvofi, ty nemotorna, poctiva putičko?"
„Co by bylo v tom nepoctiveho?" tazala jsem se.
„No, vždyt'je ted' dobfe, vždyt'již ho nevidim!" — Vlak spel mimo vysoke sklady dfivi, pak mimo roz-lehlč zahrady. — „Viš, tak jsem nekdy nerozumna, nezetfasla jsem jeste dplne tech malomestskych na­zoru. Ve všednim živote ztrafi človek smysl..."
Slova ji nahle unikla, myšlenky zchfadly. Velmi po-krokova a svobodomyslna žena byla pani Zaplotnice.
„Ech, co by ses starala, proč bys nevkročila tam, kam chce tva noha? Mysliš, že tvuj muž bude žiti jako svaty Alois?"
79
Otevrela lista a podfvala se na mne ulekanč. „Co myšliš?"
„To, že nebude žiti jako svati Alois. Vž«.. ' by byl hloupy I"
Pohlčdla jsem oknem; prekrasna krajina rozpro-sffela se tam, tak krasna a tak zadumčiva. MIha vy-stupovalazrovnčho pole, sfoupala pomalu v dlouhych zavojich na nizkč chlumy, ovijela tenke, vysoke to-poly jako bilym kvefem. Vždy svetlejši byla mlha na nebi, trhala se v neklidne vifici, rovinou letici bile plachty, jež vitr u vysokeho plotu na obzoru roztrhal. Na vychode zazafilo slunce...
»Vždvfnechci tak... Vždyf jsou mč myšlenky liplnč pocfivč!" vzdychla pani Zaplotnice. „ Ach, takč ty mne nerozumiš, Judito 1 Nic jinčho nechci, leč trochu svo-body 1 Povznesl by se človek rad na krafkou chvili nad tu živofni všednost
Opet podivala jsem se vesele na jeji kulate telo, červenč ruce.
„— rad by takorka ufčšil svč touhy v poesii —"
Hledela jsem opet oknem; již zazafil paprsek jitf-niho slunce pfimo do tvare; vlak zahnul a opet ležela tam krajina v fichem mlhavčm jitru; z teplč zoranč prsti dychalo jako ze spicich ust; zlehounka zmiral mlhavv zavoj, za okamžik zazafilo — ospalč oči se vzchbi y, zachvčla se vička... Pani Zaplotnice ne-hledčla oknem a hovofila vybranymi slovy o poesii, jež byla v jejich rtech tak nemotorna a smešna jako kostelnikova latina. Takč i jinak byla podobna tomu tlustemu kostelniku, jenž pfichazel k nam svčtit o Tfech kralich; žehnal dum, pak myslel na penize.
„— rad by se človek takorka vytrhl na okamžik pro sebe samčho, okusil jinčho, čistšiho života bez
80
pozemskvch trampot a nepčknych pfani... Co pak ty myiy, , Judito?"
,,Ja myslim, že jdeme takfka na tef*!"
Umlkla, sundala zavoj a vzala pečene do rukou. Brzy byla jeji tvaf jeste červenejši a jeste svetlejši, oči vsak hledely jako dve uboha, hloupa, polekana zvifatka... Krasne je, že zklamani nikdy nezanecha v srdci hluboke sropy. Necht' se ztrati touha jeste časteji a jeste dale na puste odlehle stezky, necht' za-bfedne jeste časteji do smrduteho močalu — pfece vždy opet najde tu krasnou širokou cestu, jakou na-sfoupila s takovou pevnou verou prvniho dne . . . Kudy jsem hledala život, v jakvch divn^ch krajich! Ten opravdivy, čisty život totiž, jehož človek nepo-zna ani formy ani obsahu a jejž nepfestane hledati s dychtiv#m srdcem. Když zahledla jsem zdaleka tu svatou tvaf a spechala jsem vštric, udefila mne do tvafe oškliva a pošetila maska. Nebyla by tak oškliva a take ne pošetila, kdyby nebylo v mem srdci obrazu, jenž nema s maskou naprosto nic společneho. Teprve zklamana touha učinila život tak nesnesitelny. Po­znani bylo již zrale, čas již byl, abych se s tou maskou spfatelila; snad by se na mne dokonce pfivetive u-smala; snad by se uzdravilo me srdce a videlo by s hruzou pfed sebou original sve idealni podoby. Stalo-li se to tolika dobrym lidem, proč ^y se to nestalo mne? Proč bych ja nepromluvila se vši o-pravdivou a upfimnou verou: Ne, neni pravda, co jsem zažila; neni pravda, že lide Ihali, když mluvili sva nadšena a srdečna slova, spiše mč ucho bylo tenkrate špatne ustrojeno a rozumčlo naopak; neni
* Eragrostis Host., milička, rod rostlin z fadu trav (Gramineae Juss.). Bylina tato poskvtuje Habešanum pode jmžnem tef či taf nejhlavnejšf pofravy. P. prekl. Ott. SI. N. Vili., 689—690.
8l
pravda, co vidčlv me oči: ty tvare nejsou falešnč, pobožnost jejich oči neni utajena vilnost, spiše me oči jsou nekfestanskč a k hfichu naklončne... Snad se stane jeste jednou, že tak zahovof i muj jazyk a že se nezardi ma lice. Ale dosud nepfišel pravi čas...
Pani Zaplotnice utirala si kapesnikem lista, složila mastni papir a vvhodila jej oknem.
„Co zamisliš ve Vidni, Judito?"
„Nic nezarnyšlim."
»Všecka se tfesu, pomysh'm-li____Tak se mne zda,
že mne čeka" neco zvlašfniho a bojim se... Tam je život velmi hfišny, ve Vidni... Objednala jsem si po-sledne knihu fakovou, jakč neprodavaji v knihku-pectvich... .Velkomestskč hfichy'... No, Judito, tam jsou veci!"
„Jakč veci ?"
„Neni možno človeku fici... Avsak videla bych rada takovy život, aspon rada bych k nemu jen pfi-čichla, neni-li pfiliš skryry... Zajimavi je, človek by se nečemu naučil..."
„Drive jsi mluvila o poesii."
»Ted vsak o živote. To je vsak tak, jako zeme a nebe; jest treba,aby se človek povznesl nčkdy aspofi na okamžik do kralovstvi poesie..."
Ohledla jsem se skoro pfekvapena, abych videla, neni-li v jejfm pohledu stopy skryte ironie; ne, zcela važnč byly jeji oči. Zmocnila se mne licta k pani Za-plofnici: šplfcha se v kaluži se sladkou spokojenosfi, hledi mžikajicima očima na modrč nebe a raduje se, že je nebe tak daleko a kaluže tak blizko...
Venku byl již jasny den, vždy dale do dalky unikal obzor, z mlh vysfoupily rozsahlč louky, pole ožila. Čim v/ce ustupovala rovina, fim svetlejši byla, všecka hofela. U koleji se objevovaly vysoke smrky, vyšši
82
rostly horv; rovina zmizela v zlatem svetle na obzoru, vše vukol naplnil tmavy les, jeste uplne zaroseny, ješfe ospaly...
»Nezlobiš se na mne, Judito?"
„Proč?"
»Ponevadž mluvim tak volne —" „Co?"
Ani ted nebyla ironie v jejich očich.
„Avšak ja jsem již ve škole mnoho četla a pfemy-šlela; vždyt' viš. A fakč krasny članek jsem napsala jednou:,Quodlibet'jsem jej nazvala; krasny članek; dosud ho nevytiskli, ale vytisknou. Ja jsem pro eman-cipaci. Což ty, Judito?"
„Maš jeste kousek pečenč ?"
„Mam." „Tak jez 1"
Pani Zaplotnice sundala zavoj. „Zlobiš se na mne, Judito?" „6 ne!"
»T&zala jsem se te proto, ponevadž... Je pravda, Judito, že Gruzin byl tvuj hoch? Po vez pravdu!"
-Byl"
„A Ferjan?" „Ten nebyl." »Profesor Rožič?"
M.*
»O! A doktor Mlakar?"
„Takč on byl m^m hochem!"
Ruce ji klesly do klinu.
„Což pak tvuj muž?"
„Ten nebyl nikdy mym hochem."
„Ne... co on pravi, myslila jsem?"
„Toho mne jeste nefekl; ofaži se ho po pfičine..
Tak divne mne bylo u srdce polovesele a poloza-
83
dumčive; vvdala jsem se na cestu, abvch okusila o-pravdoveho života, abvch videla jej aspori zdaleka v nikdv dosažene, nedosažitelne krase, avšak ne­mohla jsem se rozloučiti s drahou domovinou: jeji tlusfy kus sedel mne naproti a mlaskal spokojene mastnymi rty... Tak veliky je človek vlastenec, že občfuje svčmu vlasfenectvi uplne estheticky vkus. Ceho vsak je velmi treba... Vskutku, vzpomnela-li jsem si nekdy v cizinč na pani Zaplotnici, ihned se mne zmocnila fouha po domove... Ty male, hloupč, spokojenč oči, ta zapocena, tlusta lice... Učinili by spravne, kdyby ji postavili pomnik...
Nudna byla jizda cizinou; jeji krasa nebyla stvo-rena pro mne, nerozhorela se pod mym pohledem, ani se mne, cizince, nevenovala; a jak byla chladna cizina, tak byl mafny, unaven^ take muj pohled, ni-čeho nedychtiv. Usnula jsem... a hle, za mnou, za vozem neco lezlo, nepustilo se mne, upfene hledelo na mne malyma, hloupyma očima... cupkalo pokornč tlusfyma nohama, supelo, potilo se, machalo červe-nym dešfnikem... O domovino, pani Zaplotnice!...
Unavena a zlostna jsem byla jako v lehkč horečce, když zastavil vlak pod sfrechou nadraži. Na peronu mne pozdravila Minka; jako by ji minul sofva jeden den života, zrovna tak vesela a rozdovadena byla jeji tvar a takč nebyla oblečena o nic vkusneji, nežli tehdy, když se s balkonu leskla jeji červena bluza; jen vvkrmila se trochu — jen trochu sadla dalo ji velikč mesto, cizi život. Presadili ji do jine prsti, kvčfy vsak zusfaly tvfež a vonely zrovna tak malo jako pred tim. O pani Zaplotnice, večna, nepfemen-liva!...
Nezretelny, stohlav^ hluk znel mne do uši jako zvoni tisicero chramu, pred očima se mne lesklo a
84
kamkoliv jsem se ohlčdla, nikde nebvlo oddechu ne-klidnemu pohledu. A sladce mne bylo, jako diteti na velikonočnim trhu pfed chramem — hledi široce o-tev?enyma očima a široce otevfenč unavene, vesele oči nevidi nic... Jako chladni, hrdi cizinci sfaly fam vysoke domy, neposfavenč pro mne, poufnici; 6 leh-čeji bylo poutniku na tech širokych, zvučnych ce-sfach, mezi cizinci cizinec, v tlačenici sam svoboden...
Ohledla jsem se na pani Zaplotnici: šla drobnymi, geobratnymi kroky a tvaf jeji byla nadmiru ulekana. Sirokč cesty nebyly pro ni... pro mou drahou, ubo-hou domovinu...
Pf ijemny" dum mela Minka; neco ticheho, doma­ciho bylo v nem;neco uplnč ciziho tomu hluku venku — neco zcela podobneho tluste; dobromyslnč, svo-bodomyslne pani Zaplotnici.
„Tak! A ted' vypravujtel Vypravujte! Vše od po-čatku!"
„0 čem?" podivila jsem se. „Nic fam neni dole! Nuda! Smrfl Ty vypravuj — proto jsme pfišly!" Minka se zasmala.
„Jak jsi divna! Co by te zajimalo, co se stane zde? Vždyf ani mne to nezajima, ačkoliv to mam vše pfed nosem! Neznam nikoho a o nikoho se nesfaram. O-tevfi koš, dej mne noviny, rada bych, aby dychlo tedy frochu domoviny..."
Opravdu v jejich vodnafych, prazdne veselych očich zaleskla se mekka, zarosena touha po domove-
„Pfišly jsme podivat se na vysfavu... driibeže."
Važne pfikyvovala Minka.
„Vždy je človeku tfeba miti pocfivou vymluvu... Avšak na to je dosti času; nebojte se, najdeme veseli, jakčho fam dole nenf..."
Pani Zaplotnici zardela se lice. A potom se sfalo,
85
čeho bvlo tfeba. Rozpfedl se mezi nimi živy rozho-vor, jemuž nebvlo konce; udalosti z domoviny mčly najednou podivuhodne široke rysy a pestre barvy, zatlačily všecek silny velkomestsk^ šum a zdalo se mne, že sedim za kamny v svem tesnčm dome za soumraku, ve tme, když klepe dčšt na okno a po-sloucham osamele kroky, jež zni tam dole v uzke, bldtivč ulici.
Prisfoupila jsem k oknu; težka unava mnč lehla na telo, lehla mi take na duši a pfitiskla ji k zemi... Což je fo živof, tam dole... takovy cizi, nedosažitelny ? Pfibliži se mne nekdy, aneb približim se nekdy ja? A stane-li se tak... neuderi mne tehdy jako tisickrafe do tvare se zlosfnym vysmechem — oškliva maska?...
„Zde je život!" hovofilo srdce, jeste v pochybnosti doufajici, v unave dychfici.„Volny, nekonečny —" a ve svetnici za mnou jako tikani hodin: „Ten...ten... ten..." Nepustilo mne to,chodilo za mnou, kamkoliv zamifil rychly krok, nebot' nosila jsem v svem srdci svatou podobu pani Zaplotnice.
Nikde, poutniče, nikde neni cile!...
Minčin muž — mlady urednik a nic jineho, ani krasny, ani ošklivy, ani hloupi a ani ne nadany — svolal veselou společnost a vydali jsme se z domu hned po večeri. Ale byla unava, byla divna nepocho-pitelna tesknota — nelnula jsem k veselč společnosti, byla bych lehla, zavrela oči a usnula pevnč, pro vždy. Tak se dotkne nekdy srdce černa ruka a srdce se sviji bolesti a zaplače, ne vi proč... „Proč pak jsi pri­šla?" podivila jsem se a bylo mne jako človeku, jenž vstoupi do cizi svetnice a pozna již pozde, že se zrnati...
Tak toho večera se sešel v^kvet vvhnanč domoviny. O pane, prišel poet, jehož jsem tak milovala, dokud
86
jsem ho nespatfila. Veliky basnik fo byl, velmi sr-dečne iicty hoden a jeho verše byly plny bolesti. Bylo mne sladce, když mne stiski ruku a lehčf byl smutek v mem srdci. S nim prišel doktor Premec, elegantni človek s pfekrasnou zrzavou bradou a usmivajicima se očima, veliky mecenaš slovinskych umelcu ztra-cenych v cizine. Malif Možina, jehož zadumčive kra-jiny tak upfimne obdivujeme, maloval jemu byt a portretoval ho, jeho rodinu a nektere vzdalene kra-jany ; za to dosfaval dvakrafe obed zdarma a stary kabaf, jenž byl vsak jeste slušny. Zpozorovala jsem ihned, že tvaf doktorova je velmi dobra a velikeho milosrdenstvi plna; mluvil mekce, sladce, všechna jeho slova rozplyvala se človeku v duši jako med. Takč Možina pfišel, ale byl tak skromny človek, že se skrival v šeru za židle; a když jsem ho konečne uvidela, byl již opily...
Jako husta, dusiva, oškliva mlha leži na tom večeru. Vzpominam na velikou svetnici, již deli tfi červene sloupy od dvorany. Zdaleka zni banalni hudba — ty nasladlč, melke videnske fance, z nichž je človeku zle, slyši-li je po druhe, jako by byly zrozeny z nizke radosti. Z dvorany pfichazeji pesffe odene, tluste na-barvene dekoletovane ženy, ohližeji se svetnici s hloup^m a velmi drzym usmevem. Sedim v koufe, uprosffed veselč společnosti; svetnice je jasne osvet-lena a všechny tvafe lesknou se jako pomaštene, oči upfene hledi nejakym tupym ohnem a vička jsou krvava. Všechny hlasy jsou zmeneny, zvlašfne kfik-lavč; nepoznala bych človeka po hlase, kdybych ne-zpozorovala udivenyma očima jeste nekolik znamych tahu na otekle tvafi. Pani Zaplotnici a mne na počesf teklo po stole šampanske.
Poet, muj soused, byl opily. Do tvafe, dfive plne,
87
vrylo vino nepeknč, dlouhe vrasky, pošetile se srnah/ mokre rfy. Rukou me objiinal koleni krku, koleno tiski k mym noham.
„Tak dlouho jste již v cizinč, 6 poeto — což neni vam teskno po domovine?"
„Ej, čert, vždyf je vše jedno--! Hlavni vec jest,
aby človek mel vino a ženu. •. Pani, ja vam neco po-vim..."
Sklonil se ke mnč, pachl vsak tak silnč vinem, že jsem uhnula. Pak schoval ruku pod stul a hral si s mou sukni.
»Povezte mne, pane basniku, což fo jest vskufku velkomestsky život tato zafuchla svetnice? To neni život, sotvaže špinavč snčni... Velkomestsky život chtelimne ukazati, zavedli mne sem!"
„Pani, ja jeste neznam tč svetnice uplne, proto ne­mohu odpovedeti. Avšak život je život, vše dohro-mady je jedno —!"
„Zavf eny do zatuchlč svetnice — život nekonečny, uplny! Ne, pane, to neni velkomesf sky život, t o je — pani Zaplotnice..."
„Co?"
„Pani Zaplotnice... Znam ji, nač jsem sem prišla? Rada bych si prohlčdla divadla, vystavy, musea...?" „Co?" .Musea."
»Pani, pet let jsem již zde, ale v žadnem jsem do-sud nebyl. Ptejte se panuv: kolik jich zde vidite, tčch poctivych lidi, všichni se vyhybaji spravne museim, vystavam, koncertum a jinym pohoršujicim mistum. Takč do divadla nechodi, leč když se hraji chlupafe frašky, tak podobne lublanskym anekdotam: jen že jsou pfiliš malo chlupatč a pfiliš duchaplnč; kdyby nebylo duchaplnosti a umeni, človčk by se tam citil
88
jako doma... Jinam nechodime, protože jsme vla-stenci; naše prace je, že oplakavame smufny osud domoviny, že se takorka slunime ve svčm a sveho naroda neštestf; a to, pani, je težka vlasfenecka prace. Vubec všechno dohromady je jedno —1"
Ohledla jsem se na pani Zaplotnici, jeji fvar podi-vuhodne se protahla; zarila a smala se v hluboke blaženosti. Doktor Premec byl jejim sousedem.
„To je vše? To je vše, pane doktore?"
„Jen počkejte, milosfiva!"
„Ach, myslila jsem, že jsou ty ženy jine; že nejsou tak mnoho... oblečeny..."
„Ted' jsou oblečeny v krajni potrebe. Pak již ne­jsou."
Pani Zaplotnice se vesele zasmala.
„Ach, pane doktore, tak štastna, tak štastna jsem ve velkomestskem vzduchu..." Pak šeptali; vždy sladčeji, vždy sentimenfalneji mžikaly jeji male oči. Vstala, pfišustila ke mne.
»O Judit, wie gliicklich bin ich und wie ungliick-lich!"* (Vyslovovala „gliecklich.") „Nemužeš si my-sliti? Opravdu mne miluje! Vždyt'mne to reki! Jak jsem toužila po takove idealni lasce! Co mysliš — kdybych s nim utekla?"
„Jsi velmi tlusta"
„0, du versfehst so was nichf.. ."**
Velice opila zdvihla se společnost od stolu; take mne lehce se kolebalo pred očima, když jsem vstala.
Tiše a chladne bylo na ulici; tak bylo vysoko nebe, že jsem sotva rozeznavala hvezdy; a vukol černe do-my, mlčici... Spal život, jen tu a tam jeste pohledl z noci dfimajicim pohledem... O, kde jsi? Zivote, svo-
* O Judito, jak jsem šfastna a jak nešfastnal ** Č>, ty tomu nerozumiš.
89
bodo! Ukaz se mne, vezni! Nejsi-li jen v mem srdci, fom neklidnem, ukaz se!.. •
Za mnou, prede mnou znely chraprive hlasy.
,,Oj kam jdeme —*."
A vzburcovala jsem se jako ve sneni. Kolčbajice se a potacejice šli jsme fmavym sadem. Daleko pred nami šel pan doktor a pani Zaplotnice v tesnem ob­jeti; zahnuli sfranou a sedli na lavku; zdalekajsem slyšela jeji šfastny, sladky hlas:
„Včrite, pane doktore, že ma tytka maji jedenačty-ficet centimetru ?"...
Te noci skryla jsem tvaf do podušky a poduška byla zcela mokra mymi slzami. Snad mne omamilo silne vino. A zavf enyma očima videla jsem na po-dušce opilou tvaf poetovu, krvave oči, ošklive dlouhe vrasky na licich. Pfitiskl mne k sobe opily poeta, smal se a jeho rty koktaly:
„Vždyf je vše dohromady jedno —! Což nevidiš, že je vše lež? Lži je tež touha? Vydej se na kterou-koliv cestu chceš — cil je v kaluži!"...
Pohledte oknem, pane! na tu ženu na nadvofi. Každeho večera pfichazi, pfesnč v teže dobe, když sahaji stiny ke sffeše a zaleskne se foto okno ve ve­černim slunci. Jak profivna je jeji tvaf, celč tčlo jak je protiyne! Stoji tam s kytarou v ruce a bfinka a zpiva. Uplne mužsky hlas ma, rysy jeji jsou fvrdč, ze šedeho kamene vytesane. Avšak pohledte dobfe, po­hledte na jeji oči! Pfiliš jsou vybouleny a pfiliš svžtle, avšak na dne, na dne jest sneni. Take ta žena snila o vzdalene krasnč budoucnosti a sni jeste dnes, když
90
se všechna jeji fouha již davno rozplvnula v blate. Proto je mne tak velmi smufno v srdci, když ozve se pod mym oknem jeji hluboky, chraptivy hlas... Proč stoji sova zrovna pod mym oknem? ...
Brzy bude ma tvar podobna jeji, kterč jsem nemela tak rada. Ba i v hlubokčm dnu mych oči nebude již fouhy! To bude fehdy... Ach, vim, proč je tak strašna tvar umrlcova, proč tak uprene a ulekane hledi fy bilč oči. „To bylo vše? To byl život ? Pro takovy ko­nec?"... Nemohu videti nebožtiku, takč ne pohfbu; bojim se. Jak hrozny byl by život, kdyby jej človek poznal predčasne; kdyby mu milostivy Buh nescho-val poznani k posledni hodine! Tehdy sedne k jeho posteli do zahlavi vysoky stin; nikoho jinčho neni již ve svetnici, nahle všechny jine hlasy ztichly.
„Odfud? Již ted? Vždyt'jsem jeste nežil!"
„E, pfiteli, podčkuj Bohu, že je konec komedii. Zil jsi; vvplnil jsi!"
„Nic jsem nevyplnil!"
„Vše, pfiteli, vše! Krmil si každy den sve telo a každy den jsi je vyprazdnil. To byl život." „ 4.. žil jsem ?'*
„ZiI jsi! Ted vsak žaludek je zkažen a amen slovum."
„A všechny mč fouhy, me vysokč myšlenky, ta ma velika nevyplnena touha... Ne, ješfč neni konec!"
,.Vše jest vyplneno. Touha ti dana proto, vysokč myšlenky a sneni dany z tč pfičiny, abys nevidel pravdy. Jako matka vypravuje nemocnčmu difeti o velikonočni pomlazce a o vanočnich jesličkach proto, aby neplakalo... Buh je veliky humorista. Jemu, sil-nčmu, je ffeba silnčho kontrastu, aby se usmal. Tak stvofil človeka: velikč množstvi, miliarda zmučenych tčl padi uficena... kam? V tom, pfiteli, je, humor tč veci'! Když by zmizela bludna podoba na obzoru,
9i
když by se množsfvf zastavilo... nebylo by již to hu-moristicke..." „To je nemilosrdne!"
„Dohre je to!... Tam padi množstvi: ustup stranou, zastav se a podivej se, kudy jsi chodil!"
Sfudena ruka se mu ovine kolem krku, široce se vybouli oči a užasnou v smrtelne hruze...
Videla jsem sveho muze, když již lezel na marach. Nebyla krasnejši jeho tvaf, jeste oteklejši byla a rty byly zcela zamodrale. Avšak... co bylo fam na licich ... ne na licich, take ne na ofeklych vičkach... ne, co bylo v mych očich ? Sama jsem postala u mar; všechny steny byly pokryty černym samefem, čtyfi svice hofely u mar. Stalo se tenkrafe, že lehce se o-tevfely jeho oči; pohledly ke mne a tiše zaprosily: „Poznej! Odpust'!"
Sklonila jsem hlavu a cifila jsem se hrišnici!
Co bylo špinavčho v jeho duši? Jeho hfich oprav-du nebyl estheticky... avšak byl to zvlašfni vyraz jeho touhy. Bodlak nevoni ani neni krasny, pfece vsak je vyrazem života a kdo by jej zničil ? Ubohy bodlak! Ja bych ho nepesfovala na okne — v tom je všecka tragika! Proč mne nenapadlo, aby se slunil na mčm okne?...
Take v f obe, ry starce, s ofeklou, hloupou tvafi, s tema pfehfišnyma, kluzkyma rukama, takč v robe byl paprsek z onoho sveta! Takč ty ses pofacel klep-šimu cili, avšak blativa, starce, blativa byla fva pouf; odpust!
Pokropila jsem ho svčcenou vodou a kapka padla na flusfy nos. Vyšla jsem z černe svetnice bez vyčifek a bez smutku v srdci. Na prahu jsem pofkala drobne devčatko s nepokrytou hlavou, rozcuchane vlasy, tenke telo zavite do dlouheho šedeho šafku; plache
92
dite s velikyma, vodnatyma očima. Když stala prede mnou, sklonila hlavu. Nevim, stydela-li se, či ze sou-citu, co mne tehdy proniklo, když jsem videla pozna-menany pfedčasny hfich na te drobne, již vyžite tvafičce.
»Poznala jsi ho?
»Poznala, pani!"
Sotva se pohnuly jeji rty a jeste hloubeji sklonila hlavu. Jako by ji bylo zima, zavinula se fesneji do dlouheho šatku.
»Milovala jsi ho ?
A vizfe, fehdy se obrafila jeji defska tvaf, oči se otevfely, ze šatku se ukazala jeji tenka, velmi hfišna ruka.
»Ano!"
Ustoupila jsem o krok, lekla jsem se tech velikych oči, jež uvidely lasku v ošklivem zakoufi, fam, kde ji jeste nevidely čiste oči... Mel by nekdo pravdu, kdyby ji honil na druhou cestu, když namirila po sve? Čile tak jako tak neni nikde a proto je lhostejne, bloudi-li človek tu neb onde.
,Ještč frochu rychleji jdi dolu!" myslila jsem si a dala jsem ji peniz...
Sffn již je vysoko na strese — žena zpiva jeste po-rad na nadvofi, hledte — zavrete okno! — zrovna na mne upira fy flustč oči!... Zda se mne, pane, že již je blizko čas, kdy užasne poznani take na me tvafi... Jak chraptive zpiva sova pod mym oknem!... Toho večera, te strašne noci v zakoufene, zafuchle svet­nici, v opile společnosti — tenkrate zaklepala na me srdce vzpominka jako prvni znameni a všecka jsem se hruzou tfasla. Již zaklepal na dvefe sfin, jenž sedne jednou do zahlavi me postele... Bylo tomu tak, jako by se shromaždilo v tč svetnici, v te hodine vše, co
93
jsem poznala v tom svem dlouhem všednlm živote. Všechny tvare, jež jsem kdy potkala na sve ceste, boulily tam na mne opilyma, bezvyraznyma očima, slyšela jsem zrefelne hlasy, jež již napolo ztichly v me vzpomince. Jinč byly nekdy ty tvare, jinak zpivaly hlasy. Tenkrdte, když jsem je videla ješfe zdaleka, když se ozyvaly feprve za pahorkem... a spechala jsem jim vštric s tak čistym touženim. Ted* se vše vy-plnilo — a co se vyplni, je bez ceny. Dar, po nemž vzfahl človčk ruku s fakovou sladkou fouhou, jest nečisfy a shnih/, když leži na dlani a zahodi jej človek bez vdečnosti...
Vidčla jsem je — a zdalo se mne, jako by v tč za-kourenč svetnici za opile pulnočni hodiny byla cela ma domovina, již miluji srdečne a že mne je tak zle a',težce, profože ji miluji. Naposledy se na mne ohlčd-la kalnym zrakem a zželelo se ji mne... Kde jest tva cesta, kam te vede neuvedomela touha? A kdy pfijde ta strašna hodina poznani, kdy užasnou fvč ubohč oči ve smrfelnč hruze? Tenkrafe zazvoni posledni hlas: „Všechen tvuj boj, všechna tva touha byla jen z tč pfičiny, aby fvč oči nevidely pravdy!..."
Me milosrdnč srdce zaplakalo nad nimi vsemi blou-dicimi, trpicimi. Nebot* nebylo v nich nečistoty. Co je nečisfota? Bez hrichu byli všichni. Cojehfich? Jako opili fapaji k neznamčmu, nikdy nedosaženčmu cili, všechny jejich pohyby jsou neuvedomelč, jejich kokfajici slo va, promluvena v neklidnčm polospanku. Nic hfišneho neni v nich a takč ne ctnosfneho. V za-vrati jsou učinena jejich zla i dobra dila. Pročež bu-dou zbaveni jak frestu tak i diku; nepotrebna jest litost a hrdosf je smčšna...
Tak jsem byla smufna v tom čase a jeste dnes chveje se v mem srdci ten smutek. To bylo fehdy, dfive než
94
jsem zavrela dvefe pro vždy, abv život nenašel již cesty do me svetnice. Prochazela jsem se všecka u-navena po široke velkomestske ceste, uprostfed pe-strčho veselčho množstvi. Z nezfefelneho, tisicihla-včho šumu, z rachofu vozu, zvončni poulični drahy, hluku a kriku spčchajicich lidi zdalo se mne ješfe pofad, že slyšim opilč, chrapfivč hlasy, bezmyšlen-kovita, sotva zfefelna slova, velmi rozčilenč vravo-rajici, pofacejici se z nejošklivejšiho dna neklidnych, ve trne po slunci toužicich duši; zdalo se mne, že vi­dim ve vysokem svetlem vyklade ofeklou tvar, upfene hledici zrovna na mne: „Co bys mne vyčitala? Proč bys mne nepolibila? Což je tvč fouženi krasnejši mčho ? Polib mne — vždyt'je vše dohromady jedno.
Sla jsem živou cestou a zachvela jsem se a zasta­vila. Co pak jsi to ty, muj dlouhy,nerozumny hochu? Ty, jenž jsi stal jednou pod mym oknem s mandoli-nou v ruce, se vzdychajicim srdcem v prsou, zamilo-vany, sentimentalni troubadour? Ty, jehož jsem po-fkala ve smutnč hodine,za pusfeho, dešfiveho večera a pohlčdly na mne tak vyčifave a tak vdečne tve hlu-boke, klidnč oči? Ty jediny, jehož jsem milovala vre-lou laskou? Ne, fo nejsi fy!...
Take on se zastavil a pozdravil. Kostnata a vvžila byla ted jeho fvaf, v hlubokych dulcich ležely jeho oči, rfy byly fenkč a bledč. Pohlčdla jsem mu do tvare a videla jsem: „Takč fy, muj hochu, takč ty brzy u-slyšiš, jak zaklepe stin na tvč srdcel..."
Sli jsme mlčky a schovali jsme se do osamelčkrčmy. Ale bala jsem se ja a bal se on — čeho? Sedeli jsme jako dva hffšnici, již hfešili pred davnym časem a pofkaji se a sfydi se hfichu.
„Jak jsfe žil? Mnoho jste žil, pozna se to oo vaši fvaf i."
95
„Ech", vzdvchl, „život to nebyl! Jako bych se napil špatneho vina — tecF jsem se vzchopil, v hlave mne šumi a protivna chut je v listech. Nevzpominam si již, co se stalo te dlouhč, nerozumne noci!"
„Tak brzy jste již zešedivel!"
„Nelze jinak! Nejsem človek naprosto k jine po­trebe, nežli ke krasnemu, klidnčmu domacimu životu. Kdybych byl raškafem, zamestnaval bych se ted po-litikou aneb literaturou, jakoukoliv nepotfebnou veci a fakovym umelym zpusobem vyfvoril bych si — jako nektefi lide fadnou davkou opia — svuj zvlaštni život, jenž by mne jeste na nejaky čas uchranil ten bez-cenny zustatek tela a dodal by memu dychani smyslu, ač jeste tak nespravneho. Avšak jak jsem reki, nejsem na rakove' veci — Buh sam vf. proč mne trestal. Ne-byl jsem pfiliš hloupy ani pfiliš nemotorny — každy usmrkanec vysfupuje dnes na vefejne kolbište; snad jsem pfiliš pocfivj^. Budiž jakkoliv, ziisfane mne je-dine, že se oženim a vstoupim tiše do nudnč služby. To bylo od jakživa mč povolani a dfive v tech kras-nych mladych časich se mnč zdalo to povolani nej-čistši, ze všech jedine hodne človeka, jenž nežna lži a ma iimysl s poctivym srdcem sloužiti sobe, sve ro-dine a svemu narodu. Take dnes myslim tak; nic-mene nejsem pevne pfesvedčen, že je obecensfvo pocfivejši, čisfši a rozumejši svych vudcu a kazatelu a že neni na svete mravnejši prace, nežli starati se o svuj každodenni chleb a o nic jineho... Avšak klo-pytl jsem, pofacel jsem se vždy vice stranou, nena-jdu již sve cesfy. Kdo chce klidne a pfijemne žiti, nesmi poznati života. To, pani Judito, je ma povidka."
Vypravel a pil, jeho lice jeste vice zapadla a jeste hloubeji se skryly jeho oči a zakrvavely... Kdyby to byl nadany človek a taškaf, byl by interesanfni, tak
96
vsak bvl jen politovani hoden. Kdo by zazlival vlas-tenci, jenž se napil šampafiskeho a usnul za stolem ? Avšak ošklivy je opilec, jenž se vypotacel ze špinavč kof alny a blije na rohu...
Sotvaže bylo čelo jeho horkč vinem, uchvafila ho ta plačtiva, nevyslovne profivna sentimentalnost, vlastni slabym lidem, jež život divnou, nemilosrdnou nahodou shrdbl pfemocnou rukou a jež v prvnf ho-dine dobfe tryznil. Ubožak mysli, že je mučednikem, avšak je jen... onuce.
»Vzpomindte si, pani, na ten krasny večer, na tu krdsnou noc? Tenkrafe... tenkrafe bylo ješfe tolik krasy v mem srdci... s čisfym srdcem jsem tenkrafe miloval... Vše odhozeno, pošpineno!... Kdybych si ted vvtvofil domov, vyfvofil bych si jej jen z pohodl-nosfi aneb z jinych prakfickych a ne velmi mravnich duvodu. Ani sfinu te krasy by v nem nebylo, o niž jsem jednou snil.,. A nuda, nuda — 6 nuda je ted mym udelem!"
Bylo mnč ho lito, ponevadž jsem vidčla, že bylo mnoho pravdy v jeho trpkosti. Nepekny a nespra-vedlivy byl jeho osud. Mnoho jsem jich poznala, byli mu podobni a všichni zfratili se smešnym a smutnym zpusobem. Zrovna tolik fouženi, zrovna tolik nad­šenf bylo v jeho srdci, kolik bylo treba pro domači potrebu,.. A jeste to ubožak nepotrebne a bez pro-spechu promrhal..,
Když se opil, libal mne ruce vlhkymi rty a velikč slzy mu kapaly z oči, Buh vi proč. No, opij se, no, libej, ty ubohy, bezsfarostny hochu! Zakousek chleba je jeste soucifu v mem srdci... Že by mne polibil rfy ? No, utri si vousy a polib mč rty! Nic neplač, ty ve­liki, stari hochu, vždyf te mam jeste trochu rada!... Avšak pachlo mu neprijemne z opilych ust, jeho fvaf
97
bvla zcela kostnata a seda a oči bvlv krvave. .. Polib, fvfžizniv^, hladovy hochu 1...
b 'Zapotacel se, když vsfal a nahle machl a klekl prede mne.
o ri„ Judito!"
r^Vstan! Co chceš, ty nerozumny hochu?" lojjudito, nezavrhni mne!"
-n^No, vstaft! Pojd se mnou! Ano, vskutku, pojd se mnou!..
Zapalila jsem ve svetnici plamen, stal prede dvef mi 3ikloboukem v ruce.
m,,Co pak tam stojiš? Sedni!" ->if;Vravoral svetnici a shroutil se na lehatko. ir f„Jak jsi krasna, Judito!... Ja... nehodny!..."
i^Žakryl si tvaf rukama a zavzlykal. iiojako s ditetem mluvila jsem s nim, tak tiše a mek-.. Sklonila jsem se k nemu niže a jako hlasy z da-Ed<ych hor zaznely vzpominky. Bylo to jednou, za tichč noci v osamelč zahrade... o I „Proč jsi smuten, muj ubohy, drahy hochu? Vždyt' jsi jeste mlad, nic se neboj! Chceš čaje? Pfipravim H/čaj a tak budeme krasne sedeti a piti a rozmlouvati!" nr.Judifo!" zavolal do kuchyne.
b„Co je?"
bi .Judito, neco ti povim.,."
-o Koktal neobratnym jazykem a jeho hlas byl liplne cizf.
„Judito! Ja jsem... onuce..." ," Pfinesla jsem čaj na sful. Upfel na mne velikč již spolospici oči. Když vzal čiši, polil ubrus a pokropil *si take kabat a vazanku. Pil do polovice, pak zvolna vravoral, ruce klesly na kolena a hlava se naklonila hluboko na lehatko. Usnul s otevfenyma očima a s dtevfenymi, chrčicimi rty... Chodila jsem po svčt-
niči zlehounka, abvch ho nevzbudila, usporadala jsem na stole a odtehla svžflo, aby mu nesvftilo do tvdfe. Pak jsem mu položila take nohy na lehatko, pod hlavu dala jsem mu mekkou podušku a pfikryla jsem ho.
Te noci jsem nespala, take svetla jsem nesfoukla. A zda se mne divnč, že jsem neučinila tč noci, co hodlam učiniti pozde na podzim, když napadne prvni snih... Tehdy jsem si vzpomnela na ty dva mlade dustojniky, černč husary — a jako by stoupili prede mne. Oba již meli mohutnč vousy, oči hledely velmi drze a surove, surovy a nečisty byl tismev na rtech a hrich byl na nich zapsan... Ano, divnč se mne zda: tolikrat život ublfžil tomu nerozumnemu srdci a ješfe se mu nevzepfelo; tolikrat již uvidely dychtivč oči ony fichč cypriše a vždy pohledh/ stranou. Avšak blizko je již podzim — nezachveli jsfe se dnes v noci, když zaval od severu nemilovany, fak vyfouženy chlad?...
V noci neumlkne sova — snad napadne snehu...
★
0 nezapomenuta, nezapomenufelna!...
Sfal jsem dlouho pod jejim oknem tč noci: sova houkala ustavične. ..
Jednou jsem bloudil po hol^ch istrijskych hordch. Pod horou byla cisterna a vyzably, stari, hladovi osel vleki vodu z cisferny. Kračel v kruhu, hlavu hluboko sklonenou, nikam se neohlčdl, nikdy neza-stavil kroku. Ustavične v kruhu, cely den, cely život...
99
Mel-li fento osel fake vysoke cile, zabtfval-li se fajnž polirikou, lirerarurou, umčnfm, vubec všfm pe­strem ve?ejnym životem? Prem?šlel-li o osudu sveho naroda? To by byla tragika!...
#
A00000426345A
00000426345
 
Izvedba, lastnina in pravice: NUK 2005-2012    |    pogoji uporabe    |    napišite svoje mnenje    |    na vrh